3 Tdo 954/2005 — Nejvyšší soud

3 Tdo 954/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2005 Spisová značka:3 Tdo 954/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.954.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 954/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2005 o dovolání podaném obviněným Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 139/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 265/2002, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : V odsuzující části rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 1 T 265/2002, byl obviněný Z. B. uznán vinným dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jichž se po skutkové stránce dopustil tím že, „(ad 1) ve V. K., dne 27. 6. 2002 v 10.50 hodin řídil osobní automobil zn. Š. F., a (ad 2) ve V. P.,u místního obecního úřadu dne 16. 10. 2002 v 16.15 hodin řídil osobní automobil zn. Š. F., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozhodnutím Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. 5. 2002, č.j. RD-517/2001-JU-DP, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2001, uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu soud podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 139/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a současně i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výroky o vině i trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že v daném případě nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť rozhodnutí Okresného úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 5. 2002, č.j. RD-517/2001-JU-DP, ve skutečnosti nenabylo právní moci. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že na oznámení poštovní doručovatelky bylo uvedeno, že si má „obsílku“ vyzvednout ve lhůtě deseti dnů a nikoli ve lhůtě tří dnů. V této lhůtě deseti dnů si také rozhodnutí vyzvedl a včas proti němu podal odvolání. Dovolatel zdůraznil, že jej nikdo nepoučil o tom, že pokud si nevyzvedne zásilku do tří dnů ode dne uložení, tak poslední den lhůty by se považoval za den doručení. Tato třídenní lhůta nebyla přitom uvedena ani na doručované zásilce, jinak by zřejmě pošta po marném uplynutí třídenní lhůty zásilku vrátila zpět adresátovi. Podle dovolatele však bylo podstatné především to, že ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu nemělo být v jeho případě vůbec použito. Tento názor opřel o tvrzení, že se v místě trvalého bydliště z pracovních důvodů pravidelně nezdržuje (což mělo být známo i poštovní doručovatelce), neboť svou podnikatelskou činnost vykonává na stavbách v různých místech, kde rovněž přechodně bydlí. V uvedené souvislosti pak dovolatel vyslovil názor, že vadná aplikace ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu měla za následek, že rozhodnutí správního orgánu, tj. Okresního úřadu, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 5. 2001, č.j. RD-517/2001-JU-DP, nemohlo nikdy nabýt právní moci, což dále znamená, že nemohl být ani uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a být za tento čin potrestán. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek Okresního soudu ve Zlíně č.j. 1 T 265/2002 ze dne „25. 2. 2003,“ ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně 6 To 139/2004-81 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že námitky dovolatele se soustředily výlučně na zpochybnění právní moci správního rozhodnutí, jež předcházelo soudnímu projednání jeho trestní věci. S těmito námitkami se podle státního zástupce soudy obou stupňů vypořádaly, když v tomto směru současně odkázal na str. 2 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelem uplatněné argumenty navíc podle státního zástupce použitý dovolací důvod nenaplňují, neboť existence pravomocného správního rozhodnutí byla pro oba soudy otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, přičemž soud ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. ani samostatně tuto otázku hodnotit nemohl. Podle názoru státního zástupce ani dovolací soud v rozhodování o mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. trestního řádu nemá mandát k přezkoumávání správních rozhodnutí, a to ani pokud jde o otázku, zda tato rozhodnutí nabyla či nenabyla právní moci. Ve svém vyjádření pak státní zástupce též uvedl, že nad nutný rámec vyjádření k dovolání je třeba poznamenat, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nezjistil zjevný nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Na tomto základě vyslovil státní zástupce přesvědčení, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou napravitelnou cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu, a toto rozhodnutí aby učinil v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce nepřehlédl, že odstranění vad dovolání učinil obhájce svým vlastním jménem (tj. jako osoba neoprávněná) a upozornil na to, že podle § 265h odst. 1 tr. ř. je k takovému úkonu aktivně legitimován jen obviněný, zastoupený obhájcem. Obviněný Z. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Pokud státní zástupce poukázal na to, že odstranění vad dovolání (doplněním zákonného odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) učinil obhájce jen svým jménem, nejeví se tato formální vada natolik relevantní (když v původní podobě dovolání je jinak namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení), aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje hlediska § 265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Takový postup státní zástupce konečně ani nenavrhoval. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formul