3 Tdo 973/2014 – Nejvyšší soud

3 Tdo 973/2014-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného P. N. a dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 109/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2013, č. j. 1 T 109/2012-266, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 20. 5. 2012 v D., okr. J. H., kolem 18.30 hod. na místní komunikaci a veřejném prostranství u klubu K. poblíž obchodního domu P. M. a před nejméně třemi dalšími osobami současně přítomnými, poté, co byl vyzván policistou v civilním oblečení Mgr. J. P., který ale nepostupoval v souladu s ust. § 12 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a neprokázal se za použití služebního průkazu, který měl u sebe, jako policista, aby na místě vyčkal příjezdu hlídky Policie ČR, po předchozích slovních námitkách a v reakci na to, že poškozený se snažil obžalovanému zabránit v odchodu z místa a v nastoupení do přistaveného osobního automobilu, posléze poškozeného opakovaně udeřil pěstí do těla a obličeje a při nastalé potyčce mezi oběma ho dále kousl do pravého předloktí, a tak mu způsobil zhmoždění v oblasti levého obočí, tržnou ránu horního rtu, zhmoždění hrudníku, hematomy v oblasti pravé lícní kosti, nalomení 6. žebra vlevo a krevní podlitinu na pravém předloktí s následnou pracovní neschopností poškozeného do 15. 6. 2012“. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 3 T 77/2013-136, byl obviněný podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil ohledně obviněného výše uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České republice - Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, České Budějovice, Lannova 26, částku 3.416 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka České Budějovice, Klarincova 119, částku 3.408 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině a trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, jímž jejich odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali následně dovolání obviněný P. N. a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupce. Oba dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce zároveň důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný P. N. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli vůči poškozenému jednal za splnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na genezi rozhodování soudů v projednávané trestní věci s tím, že původně byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn. Ačkoli po zrušení tohoto zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem již nedošlo k žádnému posunu ve skutkových zjištěních, byl napodruhé výše uvedeným přečinem uznán vinným. Soud prvního stupně bez dalšího doplnění dokazování své závěry přehodnotil patrně pouze v důsledku právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho prvním usnesení ve věci. Nesprávnost tohoto názoru tkví podle dovolatele v tom, že odvolací soud chybně interpretoval pojem „zcela zjevné nepřiměřenosti“ obrany povaze útoku jako nutnost zachování absolutní proporcionality mezi povahou a razancí útoku na straně jedné a prostředky, jimiž je odvrácen, na straně druhé. Nutná obrana však v tomto smyslu přiměřená, natož pak „zjevně přiměřená“ vůbec být nemusí. V této souvislosti dovolatel připomněl, že s poškozeným proti sobě stáli čelem a potýkali se holýma rukama bez užití jakýchkoli prvků bojových sportů. Jeho počínání podle závěrů soudu prvního stupně obsažených v původním rozsudku ve věci nespočívalo v tom, že by na poškozeného ihned po prvním kontaktu zaútočil, ale postupně se rozvíjelo v reakci na to, jak mu poškozený slovně a pak i zastupováním cesty s roztaženýma rukama snažil zabránit v nastoupení do automobilu. Dovolatel jej nejprve jenom odstrčil, poté došlo ke vzájemnému strkání a teprve následně vzájemná potyčka vyústila v údery pěstí z jeho strany. Takové jednání bylo v dané situaci ovšem těžko možné hodnotit tak, že vůči poškozenému, který navíc nepostupoval v souladu se zákonem, tzn. nikoliv jako úřední osoba, a který ho neoprávněně omezoval na osobní svobodě, bezdůvodně zaútočil nebo se mu zjevně neadekvátně bránil. Zvláště pokud se ho předtím marně snažil obejít. Porušení hmotného práva spatřuje dovolatel také v posouzení subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že jednal v rozrušení a ve snaze se pouze vymanit ze sevření poškozeného. Za daných okolností podle jeho názoru soudy nemohly - při současném respektování zásady hodnocení důkazů in dubio pro reo - dovodit jeho zavinění v úmyslné formě, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by byl alespoň srozuměn s tím, že poškozenému může ublížit na zdraví v zákonem předpokládané intenzitě. Rozhodnutí soudů podle dovolatele odporuje judikatuře Ústavního soudu, podle níž existenci nepřímého úmyslu nelze pouze předpokládat, nýbrž je nutno ji na základě zjištěných okolností objektivní povahy prokázat. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 To 621/2013-288, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 9. 2013, č. j. 1 T 109/2012-266, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož námitky obviněného spadají pod jím zvolený dovolací důvod, avšak nejsou opodstatněné. Obviněný v nutné obraně jednat nemohl, neboť zde nebyla splněna základní podmínka uvedená v § 29 tr. zákoníku, a to podmínka odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. V této souvislosti státní zástupce poukázal na podrobný rozbor jednání poškozeného obsažený v dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného (viz níže), podle něhož poškozený vůči obviněnému zasahoval zcela v souladu se zákonem. Jestliže jeho jednání nebylo protiprávní, nemohlo být posouzeno jako útok na zájem chráněný trestním zákonem a nutná obrana proti takovému jednání není přípustná. Pokud jde o otázku zavinění jako subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, i v tomto směru jsou podle státního zástupce námitky obviněného bezpředmětné. Státní zástupce je navíc přesvědčen, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když k naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí, dojde-li ke způsobení následku v podobě ublížení na zdraví i z nedbalosti, a dále přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na způsob útoku obviněného vůči poškozenému lze však ve vztahu k ublížení na zdraví dovodit úmyslné zavinění (přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu). Právní posouzení stíhaného skutku toli