3 Tdo 974/2024 – Nejvyšší soud

3 Tdo 974/2024-754 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ruslan Yurkuts, trvale bytem Ovocná 227/4, 460 06 Liberec VI – Rochlice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 71/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ruslana Yurkutse odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 5 T 71/2023-625, uznal obviněného Ruslana Yurkutse (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně řečeno tím, že ve dnech 25. 11. 2021 (za zdaňovací období měsíců červenec, srpen a září 2021) a 20. 12. 2021 (za zdaňovací období měsíců duben, květen a červen 2021) v Praze 8, Trojská 13a, na adrese sídla Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, v pozici jednatele obchodní společnosti GRINEX PLUS, s.r.o., IČ 08859337, se sídlem Zenklova 24/54, Libeň, 180 00 Praha 8, podával či nechal podávat za tuto obchodní společnost daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců dubna 2021 až září 2021 v nulových hodnotách, přičemž veden záměrem získat majetkový prospěch do výpočtu této daně na výstupu nezahrnul faktury z uskutečněných zdanitelných plnění za 1) duben 2021 v celkové výši 2.493.123 Kč, čím zkrátil daňovou povinnost o 432.691 Kč 2) květen 2021 v celkové výši 1.553.883 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 269.682 Kč 3) červen 2021 v celkové výši 4.716.396 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 818.548 Kč 4) červenec 2021 v celkové výši 3.566.626 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 619.001 Kč 5) srpen 2021 v celkové výši 901.450 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 156.450 Kč 6) září 2021 v celkové výši 1.590.676 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 276.067 Kč, čímž ku škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, zatajením daňové povinnosti a souvisejícím zkrácením daně z přidané hodnoty neoprávněně snížil daňovou povinnost obchodní společnosti GRINEX PLUS, s.r.o., v celkovém rozsahu 2.572.439 Kč. 2. Za to byl obviněný podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce či zplnomocněného zástupce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 na náhradě škody částku 1.092.633 Kč. 3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný Ruslan Yurkuts podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu i proti rozsudku nalézacího soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. [pozn. v dovolání uvedeno písmeno l), avšak citace koresponduje s důvodem pod písm. m)]. Z vlastní dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný zaměřil jak do výroku o vině, tak výroku o náhradě škody. 5. Dovolatel vyčetl soudu druhého stupně, že aproboval problematický postup a z něj plynoucí závěry prvostupňového soudu, který nedostatek důkazů o vině nahradil interpretací provedených důkazů, a že zašel ještě dál, když vyložil z kontextu vytržené pasáže skutkové věty zcela v rozporu s jejím zbytkem. Obviněný se ohradil proti hodnocení důkazů obecně, neboť je toho názorů, že to probíhalo zcela selektivně a byly vybrány jen ty důkazy zapadající do konceptu úmyslného aktivního jednání. Procesu dokazování pak vyčetl i to, že při zkoumání věrohodnosti svědků vycházel soud z úředních záznamů a žádného ze svědků neslyšel osobně. Ačkoliv obviněný připustil, že pochybil, když se nechal zneužít jako tzv. „bílý kůň“, odmítl jednání popsané ve skutkové větě rozsudku, neboť jeho úloha a jednání nebylo tak aktivní, jak je tam popsané a toto nebylo ani prokázáno. 6. Dále vyčetl odvolacímu soudu, že zcela zbytečně odmítl jím navrhované důkazy – čestná vyjádření svědků rozporná s vyjádřeními zachycenými v úředních záznamech. Tyto návrhy nadto odvolací soud ve svém rozhodnutí ani nezmínil. 7. Dovolatel kladl ve své argumentaci důraz především na podle jeho mínění nesprávnou interpretaci skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výrazy „podal nebo nechal podat“. Podle něj soudy vykládaly tyto pojmy rozdílně, z čehož pak vyplynuly i odlišné závěry ohledně jeho zavinění – interpretace skutkové věty v podání soudu prvního stupně se klonila k úmyslu přímému, odvolací soud naopak akcentoval výraz „nechal podat“ jako omisivní přenechání možnosti jednat další osobě, a tedy spíše úmysl nepřímý. Tím tedy vyvstala otázka, zda jeho jednání mělo povahu nepřímého úmyslu nebo hrubé nedbalosti, byť připustil, že se jedná o otázku spekulativní, ale podstatnou pro stanovení trestnosti. K otázce zavinění pak poukázal na další pasáže skutkové věty, které podle jeho názoru svědčí o nekonzistenci odůvodnění soudu nalézacího i odvolacího, z čehož dovozuje i nedostatečné prokázání zavinění ve formě úmyslu. 8. Další okruh námitek pak obviněný zaměřil do adhezního výroku. Je přesvědčen, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody, neboť tím by došlo k duplicitní platbě DPH, která již byla odvedena v rámci dodavatelského řetězce ostatními daňovými subjekty. Plnění, které je postupně přeprodáváno v rámci podnikatelského řetězce plátců DPH, je totiž vůči státu daňově neutrální, pokud nedojde v takovém řetězci k přerušení plátcovství. Podle jeho názoru je sice daňová povinnost vyměřena oprávněně, ovšem není škodou, která státu vznikla. Výrok o náhradě škody proto označil za nespravedlivý. Pokud došlo k zajištění finančních prostředků na účtech společnosti GRINEX PLUS s.r.o., tak tato pocházela z plnění fakturovaných následnými odběrateli, přičemž stát z těchto faktur tedy DPH již vybral. I takto zajištěná částka je tedy dvojí úhradou daně. Respektoval, že zpětně doměřené DPH má i sankční funkci, ovšem uložení povinnosti k náhradě škody ve výši rozdílu mezi zajištěnou částkou a vyčíslenou škodou označil za nespravedlivé, nepřiměřeně přísné a vybočující z rozhodovací praxe, kdy je například povinnost náhrady škody modifikována schopnostmi a možnostmi odsouzeného. 9. Poslední předloženou námitkou se pak obviněný domáhal posouzení jeho jednání jako „spolupachatelství ve formě pomoci“, neboť má za to, že soudy nesprávně dovodily spáchání trestného činu ve spolupachatelství, aniž by se zabývaly jeho formou. 10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712. 11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku, shrnul argumentaci dovolatele a připomněl, že účelem dovolání není všeobecný přezkum, ale toliko napravení procesních a hmotněprávních vad podřaditelných pod taxativně uvedené zákonné důvody § 265b tr. ř. Z toho plynou i formalizované nároky na takové podání, které ovšem obviněný v tomto případě nesplnil, když nepojmenoval zvolené dovolací důvody jejich zákonným označením [§ 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Dovolací argumentace neodpovídala ani obsahově žádnému dovolacímu důvodu. Podání obviněného označil za nekonzistentní až zmatené, neboť z něj nebylo možno alespoň ve vztahu k výroku o vině seznat, zda vůbec zamýšlel dovolání podat. Následně připomněl, že spáchání trestného činu v koordinaci s jinými (spolupachatelství) vykazuje zpravidla vyšší společenskou škodlivost. Současně odpovídá každý ze spolupachatelů za celý rozsah jednání i následku. Argument, kterým se obviněný domáhal zhodnocení jeho jednání ve spolupachatelství, je tak v podstatě uplatněn v jeho neprospěch, přičemž ovšem námitky ve svůj neprospěch není oprávněn účinně vznášet. Nadto poukázal na to, že spáchat trestný čin ve spolupachatelství a současně ve formě pomoci podle trestního zákoníku možné není. 12. K námitkám vůči interpretaci skutkové věty pak odkázal na § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. 13. Státní zástupce sice vyjádřil souhlas s obviněným, že