3 Tdo 984/2012 — Nejvyšší soud

3 Tdo 984/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:22. 8. 2012 Spisová značka:3 Tdo 984/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.984.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poškození cizí věci Škoda Dotčené předpisy:§ 257 odst. 1 tr. zák. § 228 odst. 1 tr. ř. předpisu č. 449/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 984/2012-21 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 97/2011, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, zrušuje v části, v níž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené I. S., škodu ve výši 44.353,70 Kč a jímž byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 10. 2011, č. j. 1 T 97/2011-171, ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 85.134,70 Kč, a ve výroku podle § 59 odst. 2 tr. zák. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř., za přiměřeného použití § 265 tr. ř., se poškozená I. S. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 10. 2011, č. j. 1 T 97/2011-171, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem poškození cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 17. 5. 2008 v době od 02:00 hodin do 07:00 hodin v katastru obce M., okr. N., úmyslně zastřelil legálně drženou kulovnicí zn. ČZ ráže 7x57 mm opatřenou optikou služebního psa rasy Larga Fabare Bohemia Německý ovčák Larga, a dále postřelil služebního psa rasy Larga Fabare Bohemia Německý ovčák Leslie, kteří předtím utekli z oploceného areálu firmy I. S. – L., čímž poškozené I. S. způsobil škodu ve výši 40.000,- Kč“. Za to byl podle § 257 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu zároveň byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud současně uložil povinnost nahradit poškozené I. S., škodu ve výši 85.134,70 Kč. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 12 To 93/2012-185, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a trestu obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené I. S. škodu ve výši 44.353,70 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 3. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. Č. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho odpovědnosti za způsobenou škodu. V řízení před oběma soudy bylo dle jeho poukazu nepochybně zjištěno, že inkriminovaného dne jednal jako člen myslivecké stráže, což nebylo ani nijak zpochybňováno. Uvedl, že oprávnění a povinnosti myslivecké stráže upravuje zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb., především pak jeho ustanovení § 14. Podle § 16 odst. 3 a odst. 4 citovaného zákona stát odpovídá za škodu způsobenou mysliveckou stráží v souvislosti s plněním jejích úkolů, pokud se nejedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. V této souvislosti pak dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 896/2009, podle nějž odpovídá škůdce za škodu pouze tehdy, jestliže sleduje výlučně uspokojení svých zájmů a potřeb, které nesouvisí s úkoly myslivecké stráže. Pokud ale činnost škůdce nepostrádá místní, časový a především věcný vztah k úkolům myslivecké stráže, odpovídá za škodu způsobenou v souvislosti s tímto plněním úkolů stát. V rámci trestního řízení nebylo podle dovolatele prokázáno, že by jeho jednání bylo excesem, tak jak je kvalifikováno v současné judikatuře k této problematice. Pokud v daném případě dva psi většího plemene společně pobíhali bez svého majitele ve volném prostoru v měsíci květnu, tedy v jarním období, pak obava, že mohli strhnout nebo napadnout jakoukoli zvěř, byla více než namístě. Na okraj pak dovolatel ještě uvedl, že otázka náhrady škody měla být jako celek řešena v občanskoprávním řízení, neboť řízení trestní se nemohlo zabývat do hloubky otázkou spoluzavinění poškozené, jejímž psům, kteří měli zajišťovat ostrahu objektu, se podařilo z něj utéci. S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 12 To 93/2012, zrušil a „soudu prvního stupně“ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel při zpochybnění výroku o náhradě škody neuplatnil žádnou námitku o tom, že by takovým výrokem došlo k porušení určitého hmotně právního ustanovení, kterým se řídí problematika náhrady škody (např. § 420 a násl. Občanského zákoníku). Jeho námitky směřují toliko proti právnímu závěru, od kterého se odvíjí jeho trestně právní odpovědnost za způsobenou škodu a který vyplývá z výroku o vině. Takto napadený právní podklad adhezního výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. je navíc zpochybněn námitkami skutkové povahy, které směřují proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, pokud se soudy postavily na stanovisko, že obviněný způsobil na majetku poškozené škodu jednáním, které je trestně postižitelným excesem z výkonu jeho oprávnění člena myslivecké stráže a které tak současně vylučuje splnění podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s plněním úkolů státní správy myslivosti. Jeho námitky tudíž pod jím zvolený důvod dovolání podřadit nelze. Nad rámec výše uvedeného státní zástupkyně k argumentaci dovolatele poukázala na úpravu oprávnění člena myslivecké stráže ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a v podrobnostech odkázala na ty hodnotící úvahy soudů, na jejichž základě se nemohly přiklonit k obhajobě obviněného, že při způsobení předmětné škody jednal v souvislosti s plněním úkolů myslivecké stráže a postupoval tedy způsobem pokrytým odpovědnostním režimem státu ve smyslu § 16 odst. 3 citovaného zákona. Soudy podle jejího názoru zcela správně dovodily, že na jeho jednání je třeba nahlížet jako na exces z právního rámce oprávnění člena myslivecké stráže a že jsou tak dány podmínky pro uplatnění jeho individuální odpovědnosti za škodu, kterou způsobil úmyslným protiprávním jednáním, vybočujícím z mezí jeho oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 citovaného zákona a nadto uskutečněným bez respektu k povinnosti myslivecké stráže postupovat při usmrcení volně pobíhajícího psa podle § 14 odst. 2 citovaného zákona. Příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem byl tedy zachován i za situace, že došlo k nekontrolovanému útěku obou psů z oploceného areálu firmy poškozené do volného prostranství, kde byl jeden z nich zastřelen a druhý postřelen. Dovolací argumentace obviněného by tak podle státní zástupkyně neměla naději na úspěch ani v případě, že by byla způsobilá k věcné