3 To 52/2017 – Nejvyšší soud

Krajský soud v Ostravě z podnětu stížnosti poškozené M. L. spol. s r. o. podle § 149 odst. 1, 3 tr. ř. zrušil ve výroku pod bodem ad 2) usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 1T 4/2016-5085. I. Dosavadní průběh řízení 1.  Napadeným usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 1 T 4/2016-5085, rozhodl soud I. stupně výrokem pod bodem ad 1) tak, že podle § 45 odst. 2 tr. ř. a contrario per analogiam se ruší ustanovení opatrovníka v osobě JUDr. J. Z., advokáta se sídlem T., poškozené obchodní společnosti M. L. spol. s r. o., se sídlem S. M., J., který byl jako opatrovník ustanoven usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku dne 28. 1. 2014, č. j. 1 ZT 11/2013-260. Podle § 45 odst. 2 tr. ř. per analogiím pak okresní soud výrokem ad 2) daného rozhodnutí ustanovil poškozené obchodní společnosti M. L. spol. s r.o., se sídlem S. M., J., pro potřeby tohoto řízení k výkonu práv poškozeného jako opatrovníka Mgr. et Mgr. P. M., advokáta se sídlem O. – M. H., pobočka F. n. O., E. II. Stížnost 2.   Proti rozhodnutí okresního soudu podala poškozená obchodní společnost M. L. spol. s r. o. v zákonné lhůtě stížnost, kterou současně písemně odůvodnila a zaměřila ji do výroku pod bodem ad 2) napadeného usnesení. V podaném opravném prostředku stěžovatelka poukázala na ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. s tím, že trestní řád nikde nestanoví právo předsedy senátu ustanovit poškozené obchodní společnosti opatrovníka, čímž předseda senátu okresního soudu ani neměl pravomoc napadené rozhodnutí vydat. Přístup okresního soudu ke zmocněnci poškozené označila za nekonzistentní, neboť soud I. stupně jednou procesní práva zmocněnce poškozené uznal a jindy bez jakékoli změny okolností tato popřel. Uvedla, že datovou zprávou ze dne 5. 2. 2016 okresní soud doručil zmocněnci poškozené obžalobu, akceptoval procesní podání zmocněnce poškozené ze dne 21. 1. 2016, tj. návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., a tento odeslal Nejvyššímu soudu, který o něm usnesením meritorně rozhodl. V návaznosti na žádost zmocněnce poškozené o nahlédnutí do spisu ze dne 5. 1. 2017 předseda senátu soudu I. stupně telefonicky potvrdil zmocněnci poškozené, že mu bude umožněno nahlédnutí do spisu. Postoj předsedy senátu prezentovaný v napadeném usnesení, kde uvádí, že JUDr. T. S. není „oprávněná osoba“, je nesouladný s dosavadním přístupem soudu, aniž by poskytl jakékoliv racionální a logické vysvětlení změny přístupu soudu ke zmocněnci poškozené. Pokud je v odůvodnění uvedeno, že ze strany soudu došlo ke „zvážení zejména aktuálního obsazení orgánů poškozené společnosti,“ tak není zřejmé, co zde bylo zváženo, když složení orgánů poškozené společnosti je po celou dobu trestního řízení totožné. Zdůraznila, že soud I. stupně nezohlednil skutečnost, že poškozená má v trestním řízení pouze práva a nikoliv povinnosti. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení je výhradně právem poškozené, nikoliv její povinností, což vyplývá ze znění § 43 odst. 3 tr. ř. Případná realizace práv poškozené v trestním řízení je tedy věcí rozhodnutí poškozené, do kterého i s přihlédnutím k čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR předsedovi senátu soudu I. stupně nepřísluší zasahovat. Zákon ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nedovoluje vměšovat se do interních záležitostí poškozené a zasahovat do jejích oprávnění. Dodala, že poškozená má zmocněnce z řad advokátů, přičemž žádného soudem vnuceného opatrovníka, který vůbec nezná historii a detaily kauzy a jenž byl ustanoven na poslední chvíli před hlavním líčením, nechce. Poškozená přitom poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 863/16, podle kterého obecné soudy musí respektovat právo na právní pomoc dle § 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s tím související právo na svobodnou volbu advokáta, kdy stát může do svobodného výběru advokáta zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vykládat restriktivně se zřetelem na ústavně zaručená práva. Použití analogie v trestním právu procesním není možné tam, kde z povahy konkrétního ustanovení vyplývá její nepřípustnost. To platí jednak pro všechna ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod a rovněž v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Konkrétně poukázala na bod 28 citovaného nálezu, podle kterého je oprávněním poškozeného navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Možnost poškozeného vstoupit do trestního řízení s nárokem na náhradu škody je založena na ryze dobrovolné bázi (bod 30. nálezu). Dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 329/2008, podle kterého použití analogie není přípustné u ustanovení, která umožňují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod a rovněž v případech, kde trestní řád obsahuje taxativní výčet případů, na které se má konkrétní ustanovení aplikovat. Mínila, že napadené rozhodnutí okresního soudu hrubě porušuje zásadu přiměřenosti dle § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozhodnutím totiž byl poškozené ustanoven opatrovník k výkonu práv poškozené pro potřeby celého trestního řízení, tedy ve vztahu ke všem obžalovaným, byť střet zájmů na straně poškozené společnosti má být pouze vůči obžalovaným B. P. a K. V. Vůči žádnému z dalších osmi obžalovaných není žádný střet zájmů tvrzen ani prokazován. Přesto se soud I. stupně v rozporu s citovaným ustanovením snaží znemožnit zmocněnci poškozené a také samotné poškozené vykonávat jejich procesní práva, která jim garantuje trestní řád, a to i ve vztahu k ostatním obžalovaným a ve vztahu ke skutkům, v nichž obžalovaní B. P. a K. V. nefigurují. I v tomto spatřuje snahu okresního soudu zmanipulovat průběh trestního řízení znemožněním realizace procesních práv poškozené a jejího zmocněnce ohledně těch obžalovaných, vůči nimž evidentně žádný střet zájmů není dán, tj. ve vztahu ke komplicům odsouzeného R. Z. Stěžovatelka zde shledává podezření z existence skrytého záměru, když účelové obvinění B. P. a K. V. posloužilo osobám participujícím na celé kauze jednak jako zástupný argument pro to, aby poškozené a jejímu zmocněnci byla odňata procesní práva, a dále jako prostředek jak zajistit, aby poškozená a její zmocněnec nemohli v hlavním líčení dohlížet na to, aby dokazování proběhlo řádně a aby nemohli dohlížet na to, že obžalovaní a svědci budou řádně vyslechnuti. Poukázala na čl. 4 odst. 4, věta druhá, Listiny základních práv a svobod. Ustanovení kolizního opatrovníka ve skutečnosti může být snahou mala fide účelově eliminovat procesní práva poškozené v trestním řízení a zmařit řádné objasnění věci. Mínila, že s ohledem na zásadu přiměřenosti zakotvenou v § 2 odst. 4 tr. ř. okresní soud nemusel eliminovat veškerá procesní práva zmocněnce poškozené a jí samotné. Stačilo by ustanovit opatrovníka pouze v rozsahu uplatnění nároku na náhradu škody s tím, že ostatní procesní práva poškozené a zmocněnce poškozené by byla zachována. 3. Dále stěžovatelka poukázala na okolnosti podjatosti předsedy senátu Mgr. K. Š. a okolnosti rezignace opatrovníka JUDr. J. Z., neboť možným důvodem jeho rezignace nemusí být jím tvrzené zdravotní důvody, nýbrž skutečnost, že poškozená začala postupně zjišťovat skutečnosti svědčící pro podezření z manipulace při ustanovení JUDr. J. Z. do funkce opatrovníka poškozené a okolnosti s tímto související, včetně možných klientelistických vazeb. Věcí se již zabývá Národní centrála proti organizovanému zločinu, k čemuž předložila kopii trestního oznámení podaného na JUDr. J. Z., Ing. R. M. a Mgr. M. J. pro podezření ze spáchání trestných činů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku a nadržování podle § 366 tr. zákoníku. 4.  Dále poškozená namítla porušení zásady zákonnosti trestního řízení a aplikaci nesprávného právního předpisu, kdy poukázala na nutnost respektování zásady zákonnosti trestního řízení a zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, z níž pro státní orgány vyplývá, že „co není dovoleno, je zakázáno“. Poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/05, podle kterého na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje a státní moc si musí počínat v mezích stanovených zákonem. Dodala, že dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který mj. upravuje řízení ve věcech opatrovnictví právnických osob – viz § 2 písm. e), ve spojení s § 85 písm. d) tohoto zákona. Mělo tak být postupováno podle tohoto zákona a podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 5.  V neposlední řadě poškozená poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, podle kterého pokud člen statutárního orgánu splní vůči valné hromadě, coby nejvyššímu orgánu společnosti, svou inform