3 Tz 58/2024 — Nejvyšší soud

3 Tz 58/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 4. 2025 Spisová značka:3 Tz 58/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TZ.58.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Stížnost pro porušení zákona Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Dotčené předpisy:§ 266 odst. 1 tr. ř. § 88 odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 58/2024-101 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 PP 106/2023, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. Odůvodnění: I. 1. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, bylo v trestní věci obviněného Z. J. (dále též pouze „obviněný“ či „odsouzený“) rozhodnuto tak, že se podle § 331 odst. 1 tr. ř. za použití § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný Z. J. podmíněně propouští z výkonu trestů odnětí svobody, jež mu byly uloženy: - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 660 dnů, - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 1. 7. 2015 a usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 33 měsíců, - rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, v trvání 16 měsíců. 2. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba podmíněného propuštění v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu podle § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného propuštění podle svých sil nahradit škodu způsobenou jeho trestnou činností. 3. Proti shora citovanému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost a Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, (dále též „stížnostní soud“) rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu podané stížnosti zrušil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, a podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a contrario zamítl žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, jež mu byly uloženy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 660 dnů, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 1. 7. 2015 a usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 33 měsíců, a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, v trvání 16 měsíců. II. 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „stěžovatel“) stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného Z. J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 2 odst. 11 a 13 tr. ř., a taktéž byla porušena práva obviněného garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, odporujícího principu ne bis in idem zakotvenému v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a to v neprospěch obviněného. 5. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel odkázal na ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 11 až 13 tr. ř. a § 88 odst. 1 tr. zákoníku a konstatoval, že Okresní soud v Břeclavi na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný splňuje všechny tři podmínky pro podmíněné propuštění, tedy výkon potřebné délky výkonu trestu, řádný výkon trestu odnětí svobody a prognózu řádného vedení života po propuštění na svobodu. U poslední podmínky soud sice připustil u obviněného určitá rizika vedení řádného života po propuštění na svobodu, podmínku však považoval za splněnou vzhledem ke skutečnosti, že obviněný doložil svá tvrzení, že vzhledem ke svému vzdělání nebude mít problém sehnat práci a zajistit si řádné bydlení, přičemž vzal v úvahu velmi kladné hodnocení věznice a dospěl k závěru, že i přes předchozí neosvědčení se obviněného ve zkušební době dřívějšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je možné ho opět podmíněně propustit, ovšem při stanovení delší zkušební doby a uložení dohledu. Předmětné usnesení okresního soudu právní moci nenabylo, neboť proti němu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost, jejíž podstatou byl nesouhlas s tím, že obviněný vedle prvních dvou podmínek pro podmíněné propuštění naplnil i podmínku třetí, tedy prognózu vedení řádného života. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně, který přisvědčil Okresnímu soudu v Břeclavi v tom, že obviněný splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění, zásadně však odmítl, že by byla splněna také podmínka třetí, tedy prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu. Krajský soud konstatoval, že obviněný je speciální recidivista, který se od roku 2011 kontinuálně dopouští trestné činnosti, pokud zrovna není ve výkonu trestu odnětí svobody. Připomněl též, že obviněný byl již jednou podmíněně propuštěn, avšak hned na počátku stanovené zkušební doby začal páchat naprosto stejnou trestnou činnost, které se dopustil několika útoky; od tohoto jednání ho neodradilo, že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění, ani skutečnost, že proti němu již bylo vedeno další trestní stíhání. K vedení řádného života obviněného nepřispěl ani souběžně stanovený dohled. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně usnesení Okresního soudu v Břeclavi zrušil a sám rozhodl tak, že žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. 6. Přestože krajský soud v obecné rovině, pokud by dodržel obecné zásady provádění a hodnocení důkazů, neměl povinnost rozhodovat o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání, v projednávaném případě je podle stěžovatele nutné spatřovat zásadní pochybení v tom, jakým způsobem (v tomto z hlediska dokazování do značné míry limitovaném způsobu vedení řízení) hodnotil provedené důkazy a odůvodnil závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl. Uvedl, že v neveřejném zasedání lze provést důkazy pouze čtením listin nebo protokolu o provedení jiného důkazu. To však neznamená, že by stížnostní orgán mohl v neveřejném zasedání v rozporu se základními ústavními zásadami provádění a hodnocení důkazů dospět k libovolnému skutkovému závěru. Trestní řád sice neobsahuje v části upravující stížnostní řízení žádné ustanovení obdobné ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravující limity možností odvolacího soudu přehodnocovat provedené důkazy, pro stížnostní soud je však nutné analogické limity dovodit ústavně konformní interpretací trestního řádu, neboť obecná pravidla pro hodnocení důkazů platí i ve stížnostním řízení. Proto platí, že stížnostní orgán nemůže důkazy, jež byly zaznamenány v listinné podobě, libovolně přehodnocovat. S ohledem na zásadu zákonnosti trestního řízení není možné, aby stížnostní orgán nectil základní zásady procesu dokazování, zejména zásadu ústnosti a přímosti. Tomu pak odporuje, když stížnostní soud v neveřejném zasedání provede vlastní hodnocení důkazů, tedy přehodnotí skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by měl možnost seznámit se s autentickým obsahem relevantních důkazů. Pokud stížnostní soud považuje za nutné opřít své vlastní (od závěrů soudu nižšího stupně odlišné) skutkové závěry o určitý důkaz, musí se s ním zásadně seznámit v jeho autentické podobě, aby mohl především pořízené výpovědi, co do obsahu i formy (včetně verbálních i neverbálních projevů), vyhodnotit ve všech souvislostech. To platí zejména u výpovědí účastníků řízení, a ­jak je tomu i v posuzované trestní věci, tím spíše, že se nejedná o „pouhou“ aplikaci rozdílných důvodů pro zamítnutí žádosti o podmíněné pr