3 Tz 66/2017 — Nejvyšší soud

3 Tz 66/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:3 Tz 66/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.66.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1,2 předpisu č. 119/90Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 119/90Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 66/2017-40ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. Ch. proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to v neprospěch obviněného J. Ch. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, s e z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52 byl obviněný J. Ch. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Předmětného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že dne 8. 11. 1952 u svého útvaru odmítl zúčastniti se sobotního zaměstnání a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je členem sekty Adventistů 7. dne. Za uvedený trestný čin mu byl uložen podle § 270 odst. 1 tr. zák., trest odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně. Rozsudek se stal pravomocný dnem vyhlášení. Obviněný svým podnětem ze dne 27. 12. 1990 požádal o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91 byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP- 47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu. Podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci byla rovněž zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., zůstal předmětným rozhodnutím nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 1991. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V (s odkazem na část II a čl. III tohoto rozhodnutí) bylo trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek v souladu s § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný dne 19. 12. 1991 prohlášení podle § 15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 30/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., bylo podle § 227 tr. ř. upuštěno od potrestání obviněného. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 30/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona č. 86/1950 Sb., konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, jelikož rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. K porušení zákona podle názoru ministra spravedlnosti došlo tím, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině z odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Třebaže lze souhlasit s názorem, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, ministr spravedlnosti rehabilitačnímu senátu vytkl, že se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1952 a obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Namítl rovněž, že ústavně garantovaná práva obviněného byla v rozporu s účelem rehabilitačního řízení ignorována i postupem rehabilitačního senátu podle § 227 tr. ř. Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jelikož pokud by tak učinil, shledal by, že souzený skutek není trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Uvedené základní právo podle jeho názoru nelze zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho § 15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení dospěl k názoru, že Nejvyšší soud by měl sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 58/52, v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., kdy v tomto směru příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 Tz 19/2014. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, vyjádřil svůj názor, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám též o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., poněvadž v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, načež příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001. V závěru