3 Tz 76/2017 — Nejvyšší soud

3 Tz 76/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:3 Tz 76/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:3.TZ.76.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 269 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 76/2017-29ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého L. K., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 trestního řádu rozhodl t a k t o : Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, a § 2 odst. 5, 6 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991, a to v neprospěch obviněného L. K. Napadené usnesení s e z r u š u j e . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 29/91. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. v tehdy účinném znění, kterého se dopustil tím, že „dne 18. ledna 1978 nenastoupil vojenské cvičení u v. ú. 2483 K. H. a povolávací rozkaz řady C čís. 167090, který mu byl poštou doručen dne 18. 11. 1977, bez zdůvodnění poštou vrátil OVS Brno-venkov dne 18. 1. 1978“. Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením pro jeho výkon do první nápravně výchovné skupiny. O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, tak, že je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Obviněný nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody dne 1. 6. 1978 a byl pro výkon tohoto trestu zařazen u nápravně výchovného ústavu Ministerstva spravedlnosti v B. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 20. 7. 1979, sp. zn. PP 42/79, bylo vyhověno žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu uloženého trestu odnětí svobody a současně mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 7. 1979. Dne 7. 3. 1991 podal obviněný Vojenskému obvodovému soudu v Brně žádost o soudní rehabilitaci ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. V žádosti o zahájení řízení o soudní rehabilitaci uvedl, že žádá o zahájení rehabilitace své osoby z důvodu, že v případě jeho odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, šlo o odsouzení pro jeho náboženské přesvědčení, a považuje proto uložený nepodmíněný trest v délce dvaceti měsíců za nepřiměřeně přísný. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, rozhodl tak, že rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 1991. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtv 29/91, tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy platném znění, upouští od potrestání. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soud v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 29/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného zemřelého L. K. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění. Bývalý vojenský obvodový soud v Brně se v rámci rehabilitačního řízení podle stěžovatele těmito ustanoveními důsledně neřídil. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Podle ministra spravedlnosti nebylo rehabilitační řízení provedeno v souladu s jeho účelem, když výklad § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyl proveden ústavně konformním způsobem. Rehabilitační soud opomněl, že jednání obviněného, kterým realizoval své ústavně zaručené právo na svobodu svědomí, postrádalo obligatorní znak protiprávnosti trestného činu a šlo tedy v jeho případě o jednání právně dovolené. Tomu nasvědčuje i neexistence alternativního způsobu výkonu vojenské služby v rozhodné době, takže obviněný neměl možnost splnit své zákonné povinnosti, aniž by se dostal do konfliktu s vlastním svědomím, charakterizovaným jako hluboce prožívaná povinnost. V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného L. K. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění. Dále aby podle § 269 odst. 2 trestního řádu toto usnesení zrušil a zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 trestního řádu a podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 3. 1978, sp. zn. 3 T 34/78, a usnesení Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 4. 1978, sp. zn. 3 To 85/78, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obviněného L. K. obžaloby pro výše specifikovaný skutek. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž