30 Cdo 1038/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1038/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1038/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1038.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.10.2025IV.ÚS 3110/25 Lucie Dolanská Bányaiová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 6227. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1038/2025-198 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Jungmannova 1010, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o zaplacení částky 14 800 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 205/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 54 Co 302/2024-167, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 C 205/2022-146, zamítl žalobu o zaplacení částky 14 800 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 54 Co 302/2024-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Částky 14 800 000 Kč se žalobce domáhal z titulu náhrady újmy na zdraví, která mu měla být způsobena tím, že musel i přes svůj závažný zdravotní stav nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody, přičemž zdravotnická zařízení žalované v době jeho výkonu trestu odnětí svobody neučinila žádné kroky, které by vedly k jeho řádné léčbě ani ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Z toho důvodu požadoval žalobce náhradu za bolest ve výši 4 934 000 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 4 933 000 Kč a náhradu za duševní útrapy ve výši 4 933 000 Kč. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku o věci samé, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 6. Ve vztahu k otázce, zda může soud rozhodnout o zamítnutí nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za poškození zdraví z důvodu, že zdravotní péče byla poskytnuta lege artis, aniž by vyhověl jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví oční lékařství, jímž by bylo postaveno z odborného lékařského pohledu najisto, zda došlo k tvrzenému zhoršení zdravotního stavu žalobce ve výkonu trestu z důvodu pochybení při zdravotní péči ze strany žalované, žalobce neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. a dovolání je tudíž v tomto rozsahu vadné (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). Na tom pak nemůže nic změnit ani to, že v odstavcích 4 a 5 dovolání žalobce citoval znění § 237 o. s. ř. a uvedl, že dovolání může být přípustné i z důvodu odchýlení se od judikatury Ústavního soudu, jak vyplývá ze žalobcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, a že odvolací soud neposkytl řádnou ochranu jeho zdraví, na níž má dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod právo. Žalobce zde totiž nevymezil, k jakým otázkám se mají tyto předpoklady přípustnosti vztahovat, natož aby blíže specifikoval, od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Uváděl-li dále žalobce, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazovaného nálezu Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. 7. Poukazuje-li žalobce na údajný rozpor rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a to s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2005 ve věci Nevhmerzhitsky proti Ukrajině, č. stížnosti 54825/00, bod 81, ze dne 1. 9. 2016 ve věci Wener proti Německu, stížnost č. 62303/13, bod 55, ze dne 9. 9. 2010 ve věci Xiros proti Řecku, stížnost č. 1033/07, bod 75, ze dne 2. 5. 2017 ve věci Golubar proti Chorvatsku, stížnost č. 21951/15, bod 38, a ze dne 21. 6. 2016 ve věci G. proti Rusku, stížnost č. 42526/07, bod 82), nevymezil žádnou právní otázku, jejíhož zodpovězení se na dovolacím soudu v této souvislosti domáhá a kterou by měl odvolací soud posoudit v rozporu s uvedenou judikaturou. Dovolání je tedy v tomto rozsahu rovněž vadné (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). 8. Nakonec uvádí-li žalobce, že rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a to otázky, zda je procesní povinností soudu, aby nebylo řízení zatíženo vadou, rozhodnout nejpozději před vydáním rozhodnutí ve věci o zamítnutí návrhů na provedení důkazů významných pro rozhodnutí ve věci, které navrhoval žalobce, tak ve vztahu k této otázce uplatňuje dva protichůdné předpoklady přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by tuto nesrovnalo