30 Cdo 1192/2003 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1192/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2004 Spisová značka:30 Cdo 1192/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1192.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 873 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1192/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců 1) J. H., 2) Ing. I. T. a 3) RNDr. J. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. K. L., zastoupenému advokátkou, o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 139/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 30. října 2002, č.j. 21 Co 273/2002-100, takto: I. Dovolání žalovaných se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 5.075,- Kč jejich zástupkyni advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. května 2002, č.j. 8 C 139/2001-76, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. 298/2 o výměře 250 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu K. na listu vlastnictví č. 88 pro obec D., katastrální území D., a to ve výroku specifikovaným podílem. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2002, č.j. 21 Co 273/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 119 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že žalobci uplatňují nárok ze závěti pořízené panem E. H. dne 15. března 1953, který zemřel dne 16. února 1954, přičemž dědictví po něm nabyla ze zákona jeho sestra M. H. Ta poté zemřela dne 28. července 1956 a jejím dědicem se stal žalovaný. Ten nabyl do vlastnictví i dodatečně objevený majetek této zůstavitelky - konkrétně sporem dotčenou parcelu. Stalo se tak pravomocným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. července 1997 č.j. D 883/93-156. Jestliže soud prvního stupně přihlédl k námitce žalovaných o promlčení nároku žalobců, postupoval správně. Protože pan E. H. zemřel v roce 1954, při dědění je třeba podle § 873 platného občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") použít právo platné v den smrti zůstavitele - zde občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (konkrétně § 509 násl. tohoto předpisu). Je proto třeba vycházet jak z § 557 (ochrana pravého dědice), tak i z navazujícího § 558 tehdejšího občanského zákoníku, který stanoví promlčecí lhůtu na takové vydání dědictví. Takto je stanoveno, že tento nárok se promlčí uplynutím tří let od zůstavitelovy smrti anebo ode dne, kdy jeho prohlášení za mrtvého nabude právní moci. Odvolací soud připomíná, že toto ustanovení není možno nahradit aplikací § 105 nyní platného o.z. S ohledem na skutečnost, že žalobci odkazovali na obsah a závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. července 1998, sp.zn. 2 Cdon 1173/96, o němž mají zato, že argumentačně podporuje jejich stanovisko k projednávané věci, odvolací soud připomněl, že toto rozhodnutí řeší skutkově i právně odlišný případ, kdy zůstavitelka v případě této věci zemřela v roce 1977, přičemž pravomocné rozhodnutí o nově objeveném majetku nabytého nepravým dědicem, bylo vydáno v listopadu roku 1987. Šlo tedy o projednání dědictví za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jehož § 105 byl změněn k prvnímu dubnu roku 1983. Uvedená novela se však na právní režim před tím platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nevztahuje a zpětně na tento zákon nepůsobí. Jestliže (tedy) pan E. H. zemřel dne 16. února 1954 a žalobci, považující se za jeho oprávněné dědice, podali žalobu v této věci dne 23. ledna 1998, učinili tak po 44 letech (od smrti jmenovaného), takže k námitce žalovaného je jejich právo podle § 558 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. promlčeno. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný odvolacím soudem podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 5. prosince 2002, když zástupci dovolatelů bylo doručeno téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 3. února 2003 včasné dovolání. Přípustnost dovolání opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když podle jejich názoru jde o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam neboť řeší otázku počátku běhu promlčecí doby podle § 105 o.z. rozdílně oproti výše zmíněnému judikátu Nejvyššího soudu ČR. Vytýkají napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Podle dovolatelů odvolací soud především pomíjí, že v posuzovaném případě jde výlučně o otázku užití § 105 o.z. v platném znění s právními důsledky z toho vyplývajícími. Odkazují na zmíněný judikát, když citují: \"Zjevnou kolizi těchto případů ztělesňuje případ, kdy se právo podle § 485 o.z. (ve znění) do 1. dubna 1983 promlčelo, ale rozhodnutí o nově objeveném majetku nabylo právní moci až po tomto datu. Její odstranění nemůže vycházet, než z úvahy, jež připustí, že se právo oprávněného dědice rozštěpí, ta část, která se váže k majetku, jenž byl takto dodatečně projednán, se od celku odděluje, a co do počátku běhu promlčecí doby se spravuje odlišným režimem. ... Jde o důsledek toho, že od 1. dubna 1983 novela o.z. (s novým zněním § 105) nabyla účinnosti\". Skutečnost, že uvedený judikát se týká případu, kdy zůstavitelka zemřela v roce 1977, zatímco pan H. v roce 1954, nemůže být podle dovolatelů pro řešení dané právní otázky významná, neboť mezi oběma právními úpravami není takový rozdíl, který by odůvodňoval odlišný přístup k řešení této právní otázky. Dovolatelé proto navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání bylo žalovaným podáno písemné vyjádření, v němž se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ztotožnil a navrhl proto zamítnutí dovolání žalobců. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. V otázce přípustnosti dovolání vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž sám dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), takže předpoklady přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení jsou naplněny. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by některá z takovýchto eventuálních vad řízení poznamenala. Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vztahující se na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při apl