30 Cdo 123/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 123/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 3. 2008 Spisová značka:30 Cdo 123/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.123.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 123/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H., a 2) M. D., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 64.855,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 56/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2006, č. j. 17 Co 44/2005 - 102,   t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2006, č. j. 17 Co 44/2005 - 102, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 8 C 56/96 - 57, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 8 C 56/96 - 71, tak, že druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení, vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrzen, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 64.855,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mezi účastníky došlo dne 20. 7. 1992 k uzavření smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku, podle které se žalovaní zavázali uskutečnit prodej jeho zboží (nápoje Q.). Za tím účelem bylo zboží ze skladu žalobce vydáno druhému žalovanému, který je umístil pro výkon dohodnuté činnosti do skladovacích prostor prvního žalovaného. Žalovaní část zboží prodali a žalobci předali částku 3.213,- Kč. V jejich držení však zůstalo celkem 4.932 ks nápojů Q., což při ceně 13,15 Kč za kus představuje požadovaných 64.855,- Kč. V průběhu měsíce září 1992 došlo mezi žalovanými k neshodám, první žalovaný převezl zboží na neznámé místo, žalobci je odmítá vydat a nezaplatil mu jeho cenu. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 8 C 56/96 - 57, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2004, č. j. 8 C 56/96 - 71, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobci (který podle živnostenského listu ze dne 6. 5. 1992 podnikal pod obchodním jménem L. M. – D., přičemž předmětem jeho podnikání bylo zprostředkování nákupu, prodeje a služeb v oblastech ekologie, strojírenství, výpočetní techniky automobilového průmyslu a nemovitostí) se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a žalovanými byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl prodej nápojů Q., a neprokázal ani to, že žalovaní zboží od žalobce převzali, neboť druhý žalovaný sice nejprve ve své výpovědi uvedl, že nějaké zboží od žalobce převzal a uskladnil je u prvního žalovaného, neupřesnil však, o jaké množství zboží se jednalo co do počtu ani ohledně ceny, a tuto nejasnost se nepodařilo odstranit ani výslechem svědka Š. a listinnými důkazy, ve kterých je jako odběratel označena firma D. Podpis druhého žalovaného se vyskytuje pouze na jednom dokladu (zápisu ze dne 4. 9. 1992), který zřejmě představuje vyúčtování, a vyplývá z něj jen to, že druhý žalovaný předal žalobci uvedeného dne částku 3.313,80 Kč. Na dalších dokladech předložených žalobcem, které jsou značně nejasné, se podpisy žalovaných nevyskytují; nikým nepotvrzený dodací list ze dne 20. 7. 1992 byl vystaven firmou D., informační a zprostředkovatelská kancelář, která zboží vyskladnila, jako odběratel byla uvedena firma D. přičemž nebylo ani doloženo, jaký subjekt pod tímto názvem podnikal. Stejně tak předložené záznamy o provozu vozidla nákladní dopravy (s datem 21. 7. bez uvedení roku), prokazují pouze to, že vozidlem K. H. bylo dopravováno zboží označené jako „pití“ z T. do Ch., nic bližšího z nich nevyplývá, a žádné další důkazy, kromě návrhu na opětovný výslech svědka H., nebyly soudu předloženy. Uplatněný nárok žalobce okresní soud tudíž neposoudil ani podle § 451 a násl. obč. zák., protože by muselo být prokázáno, kdo a jak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 17 Co 44/2005 - 102, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku ohledně prvního žalovaného potvrdil, ohledně druhého žalovaného jej změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z této částky za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, co do částky 11.096,20 Kč a úroku z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 64.855,- Kč za dobu od 4. 9. 1992 do 9. 2. 1996 a z částky 11.096,20 Kč za dobu od 10. 2. 1996 do zaplacení žalobu proti druhému žalovanému zamítl a dále rozhodl, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 14.119,80 Kč a že první žalovaný a žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce, svědka Š. (druhý žalovaný před odvolacím soudem odmítl jako účastník řízení vypovídat) a listinnými důkazy (dopisem B. m. a. s. ze dne 19. 10. 1992, výdejkami a převodkami této společnosti pro odběratele fa D. za období června až srpna 1992 a fakturami z 2. 7. 1992, ze 14. 7. 1992 a z 22. 7. 1992, z nichž zjistil, že nápoje Q. byly žalobci fakturovány za obchodní cenu 10,90 Kč) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba proti prvnímu žalovanému není na základě smluvního závazkového vztahu ani z titulu bezdůvodného obohacení důvodná, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by žalobce, popř. jeho zástupce P. Š. s ním o prodeji předmětného zboží jednali, ani že by mu zboží bylo žalobcem předáno. Uvedl-li druhý žalovaný ve své první výpovědi před okresním soudem, že byl na společném prodeji nápojů, resp. na jejich skladování v garáži s prvním žalovaným domluven, pak jejich případná dohoda prvního žalovaného vůči žalobci zavazovat nemůže a jejich vzájemné nároky z ní plynoucí nejsou předmětem tohoto řízení. Pokud jde o nárok žalobce uplatněný proti druhému žalovanému, krajský soud na základě výpovědi žalobce a svědka P. Š. dovodil, že „žalobce se prostřednictvím svého zástupce ústně dohodl s druhým žalovaným tak, že zajistí prodej nápojů Q. s tím, že jejich cenu zaplatí po prodeji“. O převzetí nápojů druhým žalovaným svědčí nejen jeho první výpověď před okresním soudem, v níž dovezení nápojů žalobcem na adresu (což je bydliště prvního žalovaného), potvrdil, ale i obsah jím podepsané listiny ze dne 4. 9. 1992, kde je uvedeno množství a druh převzatého zboží i zboží, které již bylo prodáno, a dále též výpověď svědka Š. a dodací list ze dne 20. 7. 1992. Tento závěr nemůže podle odvolacího soudu zvrátit ani údaj na dodacím listu ze dne 20. 7. 1992, v němž je jako odběratel označen D., neboť i když subjekt s takovým názvem není uveden v obchodním ani živnostenském rejstříku, „nasvědčuje vše tomu, že se jednalo pouze o pracovní označení konsignačního skladu, kterým měla být garáž prvního žalovaného na adrese“. Proto následnou výpověď druhého žalovaného, že zboží v množství uvedeném v listině ze dne 4. 9. 1992 nepřevzal, považoval za účelovou. Množství nápojů převzatých druhým žalovaným měl odvolací soud za zjištěné z dodacího listu ze dne 20. 7. 1992 a listiny ze dne 4. 9. 1992, z nichž je zřejmé, že po odečtení prodaného a vyúčtovaného zboží v počtu 252 kusů zůstalo druhému žalovanému 4.932 kusů nápojů. Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud z § 737 obč. zák., když podle něj bylo v řízení prokázáno, že úmyslem žalobce a druhého žalovaného bylo uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci, tento právní úkon však posoudil jako neplatný (§ 40 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek písemné formy (§ 738 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že plnění, které druhý žalovaný na základě této neplatné smlouvy přijal (§ 457 obč. zák.), nelze s ohledem na skončení „expirační doby“ vrátit, je povinen poskytnout žalobci peněžitou náhradu ve výši