30 Cdo 1231/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1231/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1231/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1231.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za újmu Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 30.10.2025III.ÚS 3206/25 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost27. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1231/2025-466 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovaným 1) Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23 a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o konstatování porušení práv žalobce a zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 395/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 53 Co 271/2024-440, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po každé z žalovaných zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Uvedl, že dne 15. 4. 2013 podal k první žalované žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, na jejímž základě požadoval poskytnutí zprávy o vyřizování stížností a petic fyzických a právnických osob za rok 2012 a zprávu o provedených vnějších kontrolách na Úřadu městské části Praha 6. Tvrdil, že celková délka řízení činila od podání žádosti do doručení opravného usnesení Ministerstva vnitra z důvodu nečinnosti Magistrátu hlavního města Prahy, č. j. MV-81536-271/ODK-2013, celkem 1 141 dní, tedy více než 3 roky, čímž došlo k porušení článku 17 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), tedy k porušení práva na informace, k nepřiměřené délce řízení a k porušení článku 36 odst. 3 Listiny, který zaručuje právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 11 C 395/2016-418, žalobu s návrhem, aby soud konstatoval porušení práv žalobce a uložil každé ze žalovaných zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2016 do zaplacení, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, co do rozhodnutí ve věci samé, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud jde o otázku souladnosti námitky promlčení vznesené žalovanými s dobrými mravy, pak tato otázka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud odkázal na soud prvního stupně, jenž se ve svém rozhodnutí vypořádání výhrad žalobce věnoval a odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 20221, sp. zn. 30 Cdo 2460/2020). To však není případ žalobce, jelikož měl zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas, pakliže již v průběhu posuzovaného řízení disponoval informací, že Ministerstvo vnitra se jeho žádostí zabývat nebude, neboť za odpovědný subjekt považuje 1. žalovanou, které také žádost o odškodnění postoupilo. Současně z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen. Pokud úřad prohlásí své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné nároky, tj. i ty, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje. Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl a s ohledem na pokračování běhu promlčecí lhůty, přerušené podle § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), jen po dobu od uplatnění nároku u příslušného úřadu do skončení jeho předběžného projednání, vystavují poškozeného zbytečnému riziku promlčení jeho nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Z toho důvodu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda „v případě, kdy je jeden nárok za jediné řízení vznesen v průběhu řízení a postupně doplňován, může skončit promlčecí lhůta dříve, než skončí stavění lhůty u poslední uplatněné části nároku“, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení na další přípisy žalobce Ministerstvu vnitra nebral zřetel. Staví-li dovolatel rozpor námitky promlčení s dobrými mravy na změnách judikatury či na tom, že tato judikatura dosud všechny související otázky nevyřešila, pak dovolatelem uváděné změny judikatury se nijak netýkaly podmínek posuzování běhu promlčecí lhůty a nelze tak uzavřít, že by k pozdnímu uplatnění nároku žalobce u soudu došlo až v důsledku následné změny rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž by bylo narušeno legitimní očekávání žalobce. Z podaného dovolání ani nijak nevyplývá, proč by právní složitost či nevyřešení některých otázek v judikatuře dovolacího soudu mělo zakládat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, což by ve svých důsledcích vedlo k absurdnímu závěru, že pokud napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešené, pak se žalobou uplatněný nárok nepromlčuje. Rovněž z podaného dovolání nevyplývá, proč by