30 Cdo 1244/2009 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1244/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně JUDr. I. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému JUDr. K. F., CSc., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. starosty Pavla 40, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1820/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co 160/2008-340, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co 160/2008-340, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. října 2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. října 2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je „vlastníkem domu č.p. 62 v obci R., postaveném na pozemku – parcela č. 2917 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku – parcely č. 2197 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku – parcely č. 9198, zahrada, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště P. na LV č. 786 pro katastrální území R. u P. a obec R.“ [(dále již „předmětné nemovitosti“) výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky skutečně došlo, ačkoli se tak s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001, jímž je tato smlouva datována.“ Dodal dále, že „podpis na této smlouvě je pravým podpisem žalobkyně a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by smlouvu žalobkyně neuzavřela. Pokud žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaný měl mít k dispozici prázdné papíry s jejím podpisem, které k vytvoření smlouvy použil, toto její tvrzení provedenými důkazy prokázáno nebylo. Žalobkyně důkazy způsobilé prokázat toto tvrzení neoznačila a neučinila tak ani po výzvě podle § 118a odst. 3 o.s.ř.“ Soud prvního stupně uzavřel, že „kupní smlouva datovaná 2.1. 2001 je způsobilým titulem k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalobkyně na žalovaného a jelikož došlo i ke vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, stal se žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí, a to s právními účinky ke dni 2.1. 2001.“ Z těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku III., jinak jej jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem žalobkyně zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Připustil ovšem, že „tvrzení účastníků jsou diametrálně rozporná a že nelze nepochybně učinit závěr o tom, kdy v období od jara 2000 do 2.1. 2001 byla kupní smlouva uzavřena. Odvolací soud ale v této skutečnosti nespatřuje důvod absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci jsou projevem své vůle při uzavření kupní smlouvy vázáni (nedojde-li dohodou ke změně závazku - § 493 občanského zákoníku), a proto i kdyby byla kupní smlouva sepsána a podepsána v průběhu roku 2000 a nebyla-li jejich dohoda změněna nebo od ní platně odstoupeno (což nebylo ani tvrzeno ani prokázáno), jsou jí strany vázány.“ I podle názoru odvolacího soudu žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že kupní smlouva ze dne 2.1. 2001 je absolutně neplatná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nebyly provedeny důkazy, které dovolatelka navrhovala. V dané věci se jedná o několik neřešených zásadních právních otázek, které měly pro rozhodnutí určující význam. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení otázky, zda posouzení věci odpovídá zákonným ustanovením. Další právní otázkou je, „zda lze celé několikaleté soudní řízení, v němž je zpochybněn obsah smlouvy z hlediska vůle jednoho z účastníků ji uzavřít, postavit pouze na neunesení důkazního břemene o existenci prázdných papírů s bianco podpisem jednoho z účastníků, aniž by soud zkoumal projev vůle vyjádřený na tomto papíře, na němž se tento podpis nacházel, a to bez ohledu na všechny související okolnosti s ohledem na ust. § 132 o.s.ř., neboť při takto zjednodušeném přístupu by podle žalobkyně bylo další dokazování zbytečné.“ Za otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje „i to, že soud neumožnil žalobkyni jako účastníkovi řízení provést jí navržené důkazy k prokázání jí tvrzeného skutkového stavu a zároveň z důvodu neunesení důkazního břemene žalobu zamítl, takže žalobkyni z hlediska procesního postavil do důkazní nouze.“ Za další judikaurou neupravenou právní otázku dovolatelka „považuje to, zda text a podpisy na smlouvě jsou vždy projevem vůle bez ohledu na zpochybnění uzavření této smlouvy a tedy další namítané skutečnosti, zejména zkoumání všech podmínek uvedených v ust. § 37 obč. zák. , pokud objektivní chování smluvních stran je v příkrém rozporu s obsahem kontraktu.“ Skutečnost, že na straně dovolatelky neexistovala vůle uzavřít smlouvu s datem 2. ledna 2001, byla potvrzena i procesním postupem žalovaného v tomto řízení, který v rámci svého podání ze dne 21. června 2001 navrhl vydat rozsudek, kterým by soud nahradil vůli dovolatelky uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Tuto skutečnost soudy obou stupňů vůbec nehodnotily. Za judikaturou neřešenou právní otázku považuje dovolatelka také otázku momentu uzavření kupní smlouvy a kdy byla tato nabídka akceptována druhou smluvní stranou. I když k této otázce existuje dovolatelkou označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem judikována. V naprostém rozporu zejména s tvrzením žalovaného, kdy dovolatelka tvrdila, že smlouvu nikdy neuzavřela, odvolací soud konstatoval, že smlouva musela být uzavřena mezi 29. prosincem 2000 a 2. lednem 2001, aniž by pro tento závěr existovalo jediné tvrzení a jediný důkaz. Dovolatelka dále namítá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Za zásadní právní otázku z hlediska platnosti dovolatelka „považuje, zda v případě uzavření smlouvy s časovým předstihem a s uvedením data neodpovídajícího skutečnému datu uzavření smlouvy z důvodu, že účastníci takto postupovali z důvodu změny daňových předpisů, lze (uvedené) považovat za obcházení zákona a tedy (za) důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák.“ Podle dovolatelky závažným právním pochybením soudů v rozporu s hmotným právem a i s ustálenou judikaturou bylo posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska jejích náležitostí. V tomto směru dovolatelka poukazuje na popis nemovitostí ve smlouvě s odkazem na znalecký posudek zpracovaný pro zakoupení těchto nemovitostí dovolatelkou v roce 1993, a to ve vazbě na konstatování ve smlouvě, že stav nemovitostí se nezměnil, přestože sám žalovaný ve všech probíhajících řízeních poukazoval na své milionové investice to těchto nemovitostí. Kromě toho i když v tomto řízení dovolatelka doložila, že postavila zcela samostatnou stavbu garáže, soud prvního stupně se tímto vůbec nezabýval a bez dalšího konstatoval, že se jedná o stavbu vedlejší ke stavbě hlavní, aniž by si vůbec ověřil charakter této stavby stojící zcela mimo hlavní budovu. Dále dovolatelka namítá, že kupní cena není ve smlouvě dostatečně určena, když v textu smlouvy je obsaženo, že kupní cena je stanovena ve výši kupní ceny, za kterou nemovitosti nabyla dovolatelka (v r. 1993) s ohledem na to, že za ni kupní cenu platil žalovaný a tedy nebude žalovaným uhrazena. Dovolatelka též zpochybňuje zápočet kupní ceny, neboť „neexistoval žádný započitatelný nárok žalovaného a žalobkyně mu nikdy ničeho nedlužila.“ Za zásadní právní otázku dovolatelka též považuje „i to, zda při zkoumání platnosti právního úkonu by měl soud zkoumat rovněž formální náležitosti, které je povinen zkoumat katastrální úřad v rámci vkladového řízení a pokud tyto formální náležitosti nebyly splněny ze strany katastrálního úřadu, zda si soud musí posout (správně posoudit) nezákonnost vkladového řízení a jaké toto má důsledky z hlediska zápisu vla