30 Cdo 1300/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1300/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2019 Spisová značka:30 Cdo 1300/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1300.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Správní řízení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1300/2017-169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Tilana – stavby, s. r. o., IČO 28278631, se sídlem v Brně, Elgartova 497/12, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 223/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2016, č. j. 44 Co 14/2016-153, takto: I. V rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2016, č. j. 44 Co 14/2016-153, zamítajícímu žalobu na zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím, se dovolání zamítá; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 7. 2014 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 120 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce správního řízení vedeného stavebním úřadem městské části města Brna, Brno – Slatina (dále též „stavební úřad“). 2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 112 C 223/2014-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 30 000 Kč s příslušenství (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok III). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 44 Co 14/2016-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III tak, že se žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím, zamítá, a žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 020 Kč. V rozsahu zamítnutí žaloby do částky 30 000 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci. 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 19. 11. 2008 požádala žalobkyně o rozhodnutí o umístění stavby „Panorama“. Dne 18. 3. 2009 bylo oznámeno zahájení územního řízení o uvedené žádosti. Následně bylo řízení dvakrát přerušeno z důvodu nutnosti doplnit žádost žalobkyně nebo dokazování. Dne 31. 3. 2010 přikázal Magistrát města Brna stavebnímu úřadu, aby o žádosti rozhodl, když byla překročena lhůta k vydání rozhodnutí. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010 žádost žalobkyně o rozhodnutí o umístění stavby zamítl, a to zejména z důvodu, že plánovaná stavba neodpovídala regulativům Územního plánu města Brna. Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 30. 8. 2010 bylo citované rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno a věc vrácena k projednání z důvodu řady procesních pochybení. Řízení bylo následně usneseními stavebního úřadu ze dne 19. 10. 2010, 28. 1. 2011 a 21. 3. 2011 přerušeno a žalobkyně byla vyzvána k doplnění podkladů, přičemž Magistrát města Brna všechna tato usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť nebylo zřejmé, co a proč by měla žalobkyně doložit. Poukázal rovněž na to, že je řízení stiženo průtahy. Stavební úřad opět řízení přerušil usnesením ze dne 17. 8. 2011 a vyzval žalobkyni, aby doložila souhlasy vlastníka konkrétního pozemku, kde se má záměr uskutečnit, a stanovisko vlastníka a provozovatele vodovodu a dešťové a splaškové kanalizace k možnosti napojení budoucí stavby. Odvolání žalobkyně do posledně citovaného přerušení řízení bylo Magistrátem města Brna zamítnuto. Usnesením stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2012 bylo řízení o žádosti ze dne 19. 11. 2008 o umístění stavby „Panorama“ zastaveno, neboť nebyla upravena dokumentace v souladu se stávajícím stavem a nebyl doložen souhlas spoluvlastníků pozemku dle výzvy ze dne 17. 8. 2011, ani souhlas provozovatele vodovodu a dešťové a splaškové kanalizace s napojením. Zamítnutí žádosti potvrdil i Magistrát města Brna, jako odvolací orgán. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 bylo posledně citované rozhodnutí Magistrátu města Brna zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. V návaznosti na to Magistrát města Brna usnesení stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2012 rozhodnutím ze dne 10. 5. 2013 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavební úřad usnesením ze dne 7. 8. 2013 přerušil řízení z důvodu vznesené námitky podjatosti všech úředních osob stavebního úřadu. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 4. 10. 2013 usnesení o přerušení řízení zrušil, neboť nebyly pro takový postup podmínky. Magistrát města Brna usnesením ze dne 25. 9. 2013 pověřil s ohledem na námitku podjatosti vyřízením žádosti žalobkyně o umístění stavby ze dne 19. 11. 2008 stavební úřad Brno – Černovice. Uvedený orgán pak usnesením ze dne 5. 11. 2013 k žádosti žalobkyně řízení přerušil. Dne 31. 7. 2013 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady za nemajetkovou újmu za průtahy ve správním řízení. Žalovaná dopisem ze dne 29. 1. 2014 požadavek žalobkyně odmítla. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2015 shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013 zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí, když dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí není titulem k umístění stavby, pochybení správních orgánů byla dovozena v této souvislosti pouze v tom, že nebylo odůvodněno, jaký je důsledek uvedené smlouvy a nebyl doložen ani souhlas s připojením k vodovodu a kanalizaci. 5. Soud prvního stupně na uvedený skutkový stav aplikoval ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že územní řízení o žádosti žalobkyně podané dne 19. 11. 2008 trvalo minimálně do 5. 11. 2013, kdy žalobkyně sama požádala o přerušení řízení. Bylo tak namístě posoudit, zda doba pěti let byla dobou přiměřenou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nikoliv. Doba pěti let není podle soudu prvního stupně přiměřená ani složitější stavbě obsahující desítky bytů jako v projednávané věci. To, že v dané věci došlo k průtahům, nakonec bylo opakovaně konstatováno i Magistrátem města Brna v příkazech stavebnímu úřadu k vyvinutí odpovídající činnosti. Soud prvního stupně zdůraznil, že za většinu průtahů v řízení nemohla žalobkyně, ale neschopnost stavebního úřadu dostatečně odůvodnit neustále dokola kladené požadavky na doplnění projektové dokumentace, přičemž s tím spojená přerušení řízení pak byla opakovaně nadřízeným orgánem rušena. Soud prvního stupně je toho názoru, že dobu pěti let nelze odškodnit pouhým konstatováním průtahů, které ostatně připouští i žalovaná, neboť k nim ze strany správních orgánů, zejména pak stavebního úřadu ve Slatině, docházelo opakovaně přes upozornění nadřízeného orgánu. Podle soudu prvního stupně bylo namístě přikročit ke stanovení peněžité satisfakce za protahované řízení, když jako vodítko bylo ve věci užito oběma stranami zmiňované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Při výpočtu výše peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z částky 9 000 Kč za každý z prvních dvou let trvání správního řízení a dále pak ve výši 18 000 Kč za každý ze zbylých tří roků. Základní částku stanovenou ve výši 72 000 Kč následně soud prvního stupně po zhodnocení všech kritérií a s přihlédnutím k délce řízení navýšil o 25 %, tedy na částku 90 000 Kč s příslušenstvím. 6. Odvolací soud ze spisu dovodil, že se žalobkyně domáhala úhrady nemajetkové újmy, kter