30 Cdo 1339/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1339/2022-133 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) L. D., nar. XY, a b) M. D., nar. XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 90/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 13 Co 230/2021-105, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 13 Co 230/2021-105, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 C 90/2019-73, potvrzen v části výroku I o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku žalobce a), a dále v části výroku II týkající se nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 C 90/2019-73, v části výroku I o zamítnutí žaloby ve vztahu k požadavku žalobce a) a v části výroku II týkající se nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2021, č. j. 45 C 90/2019-73, zamítl žalobu, kterou se každý ze žalobců domáhal vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně s tím žalobcům uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobců, kteří se zaplacení uvedených částek domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK. Toto rozhodnutí, kterým bylo Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci kraje, uděleno na dobu do 30. 12. 2020 povolení pro zdroj hluku představovaný provozem na pozemní komunikaci II. třídy č.  XY– ulice  XY a XY v XY a ulice XY v XY, a to podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a v důsledku něhož byli žalobci v místě svého bydliště vystaveni hluku přesahujícímu nejvyšší přípustné hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016 – 171. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování i shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že zmíněným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK, bylo k žádosti Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace kraje, vydáno povolení pro provoz zdroje hluku představovaného pozemní komunikací II. třídy č. XY, jež bylo časově omezené na dobu do 31. 12. 2020. Obdobné povolení přitom již bylo zmíněnému žadateli v minulosti vydáno opakovaně, a to konkrétně v letech 2006 a 2010. Žalobce a), který je společně se žalobkyní b) vlastníkem přilehlého pozemku parc. č.  XY nacházejícího se v katastrálním území XY, obec XY, jehož součástí je též dům č. p. XY, který žalobci obývají, poté podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně, jenž svým rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016-161, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajské hygienické stanici Jihomoravského kraje k dalšímu řízení. Na podkladě následně podané kasační stížnosti směřující proti uvedenému rozsudku ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018-31, tuto kasační stížnost zamítl. S poukazem na možné dotčení právní sféry žalobce vydaným rozhodnutím správního orgánu přitom oba správní soudy žalobci přiznaly oprávnění brojit proti tomuto rozhodnutí správní žalobou upravenou v § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přestože v souladu se zněním § 94 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. žalobce nebyl účastníkem správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. 4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), jakož i z aplikace § 94 odst. 2 a 3 zákona č. 258/2000 Sb. a § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s., dospěl soud prvního stupně k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět. Žalobcům totiž nesvědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění vzneseného nároku, nebyli-li v souladu s § 94 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. účastníky správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, a jako s účastníky tohoto řízení s nimi ani jednáno být nemělo. Nic na tom nemění ani následné účastenství žalobce a) v řízení o podané správní žalobě, neboť se již jednalo o jiné řízení, než v jakém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně b) se nadto ani řízení o správní žalobě sama neúčastnila. Za současného konstatování, že se již soud prvního stupně za popsaného stavu dalšími podmínkami vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu blíže nezabýval, pak tento soud nad rámec přijatého závěru vyslovil též své přesvědčení o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi touto újmou a předmětným nezákonným rozhodnutím. 5. K odvolání žalobců poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud, aniž doplňoval dokazování, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná a postačující. Následně přisvědčil též právním závěrům, jež na jejich podkladě soud prvního stupně učinil, uzavřel-li, že v posuzovaném případě nebyla splněna podmínka vzniku tvrzené odpovědnosti žalované upravená v § 7 odst. 1 OdpŠk, která spočívá v účastenství žalobců v řízení, v němž bylo újmu působící nezákonné rozhodnutí vydáno. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci včasným dovoláním. 8. Přípustnost podaného dovolání dovozují předně ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tato otázka, kterou dle názoru žalobců odvolací soud nesprávně právně posoudil, se týká aktivní věcné legitimace k náhradě nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to v případě osoby, která podle zákona č. 258/2000 Sb. sice nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, tímto rozhodnutím však bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv. V obecné rovině se pak odvolací soudu měl svým závěrem o tom, že se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nemůže domáhat žádná jiná osoba, než účastník řízení ve věci samé, též odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, a ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 542/2011, jakož i od judikatury Ústavního soudu, kterou reprezentují nálezy ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1628/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08. Naopak závěry, jež plynou z judikatury, kterou odvolací soud v napadeném rozhodnutí citoval, nejsou podle přesvědčení žalobců na posuzovaný případ aplikovatelné, neboť řešily případy, v nichž vedle osoby, která se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhala, byť jí tento předpis aktivní věcnou legitimaci nepřiznával, existoval též další subjekt, kterému předmětný nárok svědčil. O takový případ se však nyní nejedná, neboť účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, mohl být dle speciální právní úpravy vtělené do § 94 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. pouze žadatel, tj. Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje, příspěvková organizace kraje, zatímco dalším osobám byla účast na tomto řízení odepřena, byť i ony mohly být vydaným rozhodnutím na svých právech dotčeny a mohly se z tohoto důvodu též domáhat jeho následného soudního přezkumu. Odvolací soud tak pro daný typ