30 Cdo 1340/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1340/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2010 Spisová značka:30 Cdo 1340/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1340.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 11. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1340/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně IURIS FINANCE, s. r. o., se sídlem Martin, Vojanské namestie 2, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalovaným 1) PhDr. L. H., 2) R. H., a 3) V. H., všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 297/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2008, č.j. 20 Co 12/2008-90, takto: I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Brudného, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s . ř.): Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2007, č.j. 49 C 297/2005-67, určil, že darovací smlouva ze dne 20. října 2003, na základě které (a po povolení vkladu do katastru nemovitostí) se žalovaní 2) a 3) stali podílovými spoluvlastníky specifikovaných pozemků, a dále dohoda o vypořádání společného jmění manželů a úpravě práv a povinností ze společného bydlení ze dne 24. října 2003, na základě které se žalovaná 1) stala výlučnou vlastnicí veškerého vybavení bytu v domě v B., jsou vůči žalobci právně neúčinné. Soud prvního stupně po provedeném řízení vzal za prokázané, že „mezi původním žalobcem spol. Austin Denator, s. r. o. a spol. Staza Brno s. r. o. byla uzavřena platná smlouva o dílo ve smyslu ustanovení § 536 obchodního zákoníku, a že pohledávkou, jenž je v tomto případě nárokována, a která byla pravomocně přisouzena směnečným platebním rozkazem, disponuje oprávněně, neboť podle postupní smlouvy tuto získal do svého majetku. Soud má rovněž za prokázané, že Ing. V. H. je manželem 1) žalované a otcem 2), 3) žalovaného...že vykonatelná pohledávka za dlužníkem existuje...že ze samotných výpovědí všech účastníků vyplývá, že minimálně v období od srpna 2003 jim již bylo zřejmé, v jakém stavu se podnikání dlužníka nachází, a že je podnikání zatíženo dluhy.“ K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve věci samé podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), v nákladovém výroku jej změnil tak, jak je obsaženo ve výroku ad II., a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil skutkovým stavem, jak jej zjistil soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Vyložil, že odporovat lze právnímu úkonu dlužníka nejen byla-li pohledávka věřitele již vymahatelná v době, kdy byl zkracovací právní úkon učiněn, ale i dříve, než se tato pohledávka stala vymahatelnou. Dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro odporovatelnost předmětných právních úkonů. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňují v něm – jak lze dovodit z obsahu jejich dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). K prvně uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatelé namítají, že „Soudy...pochybily(,) pokud neprovedly dokazování ohledně toho, zda byla směnka předložena ve lhůtě jednoho roku od vystavení, zda AUSTIN DETONATOR s. r. o. měl k dispozici plnění dle smlouvy o dílo spočívající v nedokončeném homogenizatoru, ohledně toho, zda odstoupení od smlouvy ze dne 25.11. 2003 bylo provedeno platně a zda faktura vystavená firmou STAZA Brno č. 10100003 byla vystavena oprávněně.“ Přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud řešil právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a navíc, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s hmotným právem. „Jedná se o situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze na základě závěru, že další účastník odporovaných úkonů Ing. V. H. byl dlužníkem žalobce a žalobce měl v době rozhodování soudů vůči Ing. H. splatnou a vykonatelnou pohledávku, která vyplývá ze směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně pod č.j. 3 Sm 614/2003-12, dne 25.2. 2004, bez toho, že by bylo prokázáno, že směnka, na základě které byl směnečný platební rozkaz vydán, byla předložena ve lhůtě podle § 34 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., a zcela pominul to, že řízení o směnečném platebním rozkazu je řízením, které vychází z principu formální pravdy a nemůže být proto ani pravomocný směnečný platební rozkaz důkazem o tom, že pohledávka skutečně existovala a že byla v době, kdy byl činěn odporovaný úkon, splatná. Zcela přitom také pominul tu skutečnost, že Ing. V. H. jako fyzická osoba vystupoval ve směnečném vztahu pouze jako avalista a směnka byla vystavena jako směnka zajišťovací, přičemž výstavce směnky, (nikoli avalista) byl k úhradě zajišťovacího dluhu vyzván až měsíc po odporovaných úkonech a teprve 25.11. 2003 došlo ze strany AUSTIN DETONATOR s. r. o. k dostoupení od smlouvy a tedy ke vzniku závazku, který byl směnkou zajištěn.“ Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření, které učinila prostřednictvím svého advokáta, zdůraznila, že dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není přípustné, neboť otázky, jež dovolatelé v dovolání vymezili, nejsou otázkami právními, resp. (jde) o otázky spjaté s posouzením individuálních okolností konkrétního případu a nemají tak zákonem vyžadovaný judikatorní přesah. Vytýkaná vada řízení byla dovolateli uplatněna již v odvolacím řízení a v napadeném rozsudku se odvolací soud s těmito námitkami vypořádal. Navrhla, aby dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského osudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. září 2008. Dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm.a) ani písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). V posuzovaném případě odvolací soud pro své rozhodnutí převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním i v právně kvalifikačním závěru o naplnění podmínek pro odporovatelnost předmětných právních úkonů ve smyslu § 42a obč. zák. Soudy vycházely z existence vymahatelné pohledávky podle již shora cit. směnečného platebního rozkazu, jakož i z její existence v době, kdy posléze žalobou odporovatelné právní úkony byly učiněny [srov. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 – viz arg.: „dlužník (se) dostal do prodlení již 12.6. 2003“]. Ve světle skutkových okolností daného případu nelze proto dovodit, že by odvolací soud předmětnou právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Sama pak okolnost, že dovolatelé v dovolání uplatňují oproti odvolacímu soudu na věc jiný pr