30 Cdo 1428/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1428/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 6. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1428/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1428.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1428/2024-144 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 126 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 223/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 15 Co 111/2022-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 12. 2021, č. j. 46 C 223/2020-56, zamítl žalobu o zaplacení částky 126 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se nezletilý žalobce domáhal přiznání částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jíž utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí o zákonnosti nedobrovolného umístění jeho matky do zdravotnického zařízení, k němuž došlo 5. 9. 2019, když nezákonným bylo (vykonatelné) usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019, č.j. 123 L 346/2019-15 [dále jen „nezákonné rozhodnutí“], pokud jím bylo vysloveno, že jeho matka byla převzata do zdravotnického zařízení v souladu se zákonnými důvody, které trvají. Uvedené usnesení bylo k odvolání umístěné změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11, 2019, č.j. 44 Co 353/2019-47 [dále jen „rozhodnutí krajského soudu“], na jehož základě byla žalobcova matka propuštěna ze zdravotnického zařízení dne 27. 11. 2019. Žalobce však byl v důsledku nezákonné hospitalizace vytržen z matčiny péče, ač byl dítětem útlého věku, čímž došlo k extrémnímu zásahu do jeho práva na rodinný život. Domáhal se proto náhrady v částce odpovídající náhradě nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě, tj. 1 500 Kč za každý den v rámci shora vymezeného období. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“], jímž se řídí i právní poměry projednávané věci s ohledem na okamžik vydání nezákonného rozhodnutí z 12. 9. 2019, přiznává pouze účastníkům řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, řeší konkrétní procesní předpisy. Pouze tyto osoby je tak třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7 OdpŠk, kteří jsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody anebo nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012). Dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu se opakovaně vyjádřila též k otázce, zda v případech, v nichž byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, zakládá nemožnost této osoby vznést nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) v intencích zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13]. Z těchto rozhodnutí plyne, že Listina přímý nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny tedy přiznává nárok na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk. Znovu se pak k uvedenému názoru dovolací soud přihlásil v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, v němž zdůraznil, že obecný požadavek na účastenství v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není omezením základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, uveřejněný pod číslem 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Jen osoby účastné řízení jsou totiž se státem ve vztahu regulovaném veřejným právem, a jen ohledně nich proto může stát předpokládat (adekvátně očekávat), že jim vydáním nezákonného rozhodnutí může být způsobena újma. Tuto logiku je z povahy věci nutno vztáhnout jak na náhradu škody, tak na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Obdobné stanovisko zastává také Ústavní soud, který k nepřípustnosti rozšiřování aktivní legitimace na osoby blízké uvedl, že osoby blízké osobě, proti které je vedeno trestní řízení, nejsou samy o sobě aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu újmy, neboť svou újmu neodvozují od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale od újmy, která v souvislosti s ním vznikla obviněnému. Újmu z trestního stíhání prožívají zprostředkovaně skrze újmu vzniklou obviněnému; nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18). Z uvedených judikatorních závěrů přitom soudy obou stupňů správně vycházely (přitom přiléhavě odkázaly na další judikaturu) a Nejvyšší soud v dovolání žalobce (jakkoliv kvalifikovaně odůvodněném) neshledal potenciál k tomu, aby uvedenou otázku (nadto vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy nosnou argumentací v označeném nálezu Ústavního soudu) posoudil nyní jinak. Přes určitou odlišnost trestního řízení (hodnoceného soudem ochrany ústavnosti ve výše označeném nálezu) a řízení detenčního, z něhož své nároky nyní uplatňuje nezletilý žalobce, je třeba vidět, že následky v podobě možných (pravděpodobných) zásahů mimo jiné i do práva na rodinný život jsou v obou typech řízení srovnatelné (nedobrovolné oddělení příslušníka rodiny od jejích dalších členů formou omezení jeho osobní svobody, kdy dotčeným subjektem může být podle okolností nezletilý), přičemž konstrukce § 7 OdpŠk nezakládá z hlediska své osobní působnosti žádné výjimky, a to ani, slovy podaného dovolání, ve prospěch osob, které jsou na účastníkovi posuzovaného řízení existenčně závislé. Nelze – jak uvedeno v dovolání – činit současně závěr, že by judikatura týkající se aktivní legitimace poškozeného spojované s účastenstvím v řízení, z něhož nezákonné rozhodnutí vzešlo, se vztahovala výlučně k posuzování vnitřních poměrů právnické osoby a vztahů mezi takovou osobou a jejími orgány (členy, společníky). Na „vzdálenost“ či naopak blízkost nezletilého žalobce k matce, jako účastnici detenčního řízení pak nelze usuzovat z jeho možnosti podat návrh na propuštění matky ze zdravotnického zařízení podle § 82 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, pokud takový návrh ve skutečnosti nebyl v průběhu detenčního řízení podán. Na věc nelze přímo vztáhnout ani v dovolání akcentovaná rozho