30 Cdo 1509/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1509/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1509/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1509.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ušlý zisk Břemeno tvrzení Dotčené předpisy:§ 28 předpisu č. 82/1998 Sb. § 1 předpisu č. 116/1998 Sb. § 30 předpisu č. 82/1998 Sb. § 118a o. s. ř. § 101 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1509/2022-495 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 94/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. l0. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2021, č. j. 43 C 94/2016-436, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobeny v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II. ze dne 5. 3. 2012, č. j. ORII-5827/TČ-2011-001291. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp zn. 43 T 9/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 1 To 30/2015, který nabyl právní moci dne 14. 5 2015, byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce uplatnil mj. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2 331 566 Kč, ke kterému uvedl, že před zahájením trestního stíhání vykonával funkci starosty městské části Praha 2, po zahájení trestního stíhání se této funkce vzdal, za výkon funkce starosty mu náležela odměna 61 357 Kč měsíčně, za 38 měsíců trestního stíhání tak ušlý výdělek činil 2 331 566 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 43 C 94/2016-436, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 331 566 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 331 566 Kč od 28. 4. 2016 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). 3. V dané věci se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 43 C 94/2016-260, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení ve výši 66 588,70 Kč a peněžité zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu 171 000 Kč; ve zbývající části, tedy i v celém nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 2 331 566 Kč žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 70 Co 195/2017-310, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ještě částku 152 000 Kč s příslušenstvím, která představovala náhradu nemajetkové újmy. Ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 2 331 566 Kč se Městský soud v Praze ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k zániku funkce starosty a člena zastupitelstva nedošlo v přímé příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání, ale v důsledku rezignace, kterou podal sám žalobce, tento nárok tak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným. Dovolání žalobce proti zamítavému výroku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 5687/2017-336. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů v té části, v níž byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení náhrady ušlého příjmu starosty. Ústavní soud sice připustil, že z formálně právního hlediska byla příčinou ukončení výkonu funkce starosty dobrovolná rezignace žalobce, nicméně již jen samotná skutečnost, že žalobce rezignoval na funkci starosty následující den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí pro závěr, že na výkon své funkce rezignoval, aby dostál požadavkům politické kultury. Žalobce byl dle Ústavního soudu více než dvacet let veřejně činnou osobou a stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce na místě pro něj nanejvýš citlivém, když zpochybnil jeho důvěryhodnost, která je rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se stát nemůže dle Ústavního soudu zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. Ústavní soud uzavřel, že závěr o nedostatku příčinné souvislosti je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu. 4. Soud prvního stupně v novém rozsudku dospěl ve vztahu k nároku žalobce na náhradu ztráty na výdělku mimo jiné k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce byl dne 16. 10. 2010 zvolen členem zastupitelstva městské části Praha 2, přičemž mu byla v souvislosti s výkonem funkce starosty dle přípisu označeného „Stanovení výše odměny za výkon funkce člena zastupitelstva dle NV č. 375 ze dne 7. 12. 2010 s účinností od 1. 1. 2012“ ze dne 10. 1. 2012 stanovena měsíční odměna ve výši 61 357 Kč. Žalobce přípisem ze dne 7. 3. 2012 rezignoval na funkci starosty městské části Praha 2, kdy důvodem rozhodnutí žalobce byla skutečnost, že Policie České republiky usnesením ze dne 5. 3. 2012, které bylo doručeno žalobci dne 6. 3. 2012, zahájila trestní stíhání žalobce. Soud prvního stupně se znovu zabýval posouzením nároku žalobce na náhradu škody ve formě ztráty na příjmu starosty za dobu trestního stíhání, a to ve výši 2 331 566 Kč s tím, že poučil žalobce dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil tvrzení v tom smyslu, jaké činnosti vykonával a jaké byly jeho výdělkové poměry před nástupem do funkce starosty a poté, co na funkci starosty rezignoval, případně, pokud žádnou činnost nevykonával, z jakého důvodu tomu tak bylo. K prokázání svých tvrzení měl žalobce rovněž označit důkazy. Žalobce na výzvu soudu prvního stupně reagoval podáním ze dne 30. 4. 2021, ve kterém uvedl, že před zvolením do funkce starosty byl osobou samostatně výdělečně činnou (dále jen „OSVČ“) a současně pobíral mzdu za výkon funkce zástupce starostky, po rezignaci na funkci starosty podnikal jako OSVČ s předmětem podnikání tvorba a prodej software a ekonomické služby, vedení účetní a daňové evidence. K prokázání svých tvrzení odkázal na svá daňová přiznání označená jako příloha č. 1. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce ve vztahu k nároku na náhradu ztráty na výdělku svoji povinnost tvrzení nesplnil. Žalobce se omezil jen na velice stručné vyjádření, přitom rezignoval na uvedení konkrétních měsíčních či ročních příjmů před zvolením do funkce a po rezignaci na funkci starosty městské části Praha 2. Takové doplnění považoval soud prvního stupně za nedostatečné, neboť nepřípustně přesouvalo aktivitu ve věci zjištění žalobcem tvrzené ztráty na výdělku na soud. Soud prvního stupně konstatoval, že není vyloučeno, aby účastník učinil předložené důkazy součástí svých tvrzení, je to však možné pouze za situace, kdy předložené důkazy příslušná tvrzení výslovně a jednoznačně obsahují. Dle soudu prvního stupně ale nebylo zřejmé, které údaje z předložených daňových přiznání považuje žalobce za relevantní pro rozhodnutí ve věci a z jakého důvodu. Soud prvního stupně upozornil, že pokud by aktivně činil z těchto daňových přiznání na základě svých znalostí konkrétní zjištění, která žalobce sám neformuloval, neoprávněně by tímto postupem narušil rovnost účastníků, neboť by jednal ve prospěch žalobce, který je zatížen břemenem tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil přes výzvu soudu povinnost tvrzení, soud prvního stupně žalobu zamítl. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 299/2021-461, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů