30 Cdo 1707/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1707/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2015 Spisová značka:30 Cdo 1707/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1707.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:čl. 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. čl. 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. čl. 67 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1707/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce K. B., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 218/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2013, č. j. 57 Co 718/2013-149, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2013, č. j. 57 Co 718/2013-149, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) v rámci trestního stíhání vedeného proti němu. V uvedeném rozsahu se žalobce zadostiučinění domáhal poté, kdy odstranil vady žalobního návrhu. Žalobce své právo zakládal na skutečnosti, že proti němu bylo dne 15. června 2005 policejním orgánem zahájeno a vedeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, kuplířství, znásilnění a omezování osobní svobody. V rámci trestního stíhání byl žalobce celkem 181 dní ve vazbě, obžaloby byl avšak v plném rozsahu zproštěn s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán [§ 226 písm. a) trestního řádu]. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2013, č. j. 19 C 218/2007-132, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 6 655 Kč (výrok II). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením policejního orgánu ze dne 15. června 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, kuplířství, znásilnění a omezování osobní svobody, kterých se měl dopustit v období nejméně od 7. června 2005 do 10. června 2005. Žalobce byl dne 15. června 2005 zadržen a usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. června 2005, č. j. 3 Nt 247/2005-32, byl z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu vzat do vazby. Důvod tzv. útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu] spatřoval soud v tom, že žalobce je stíhán pro závažné úmyslné trestné činy, hrozí mu sazba trestu odnětí svobody v rozmezí od tří do deseti let a své protiprávní jednání popírá; uvedené skutečnosti podle soudu vyvolávaly důvodnou obavu, že se žalobce bude trestnímu stíhání vyhýbat. Důvod tzv. koluzní vazby [§ 67 písm. b) trestního řádu] byl soudem shledán v tom, že obviněný je ze spáchání skutků, které mu jsou kladeny za vinu, usvědčován svědky, kteří byli vyslechnuti „na úřední záznam o podaném vysvětlení“, čímž je dána důvodná obava, že v případě propuštění ze zadržení na svobodu by žalobce mohl ovlivňovat svědky, aby vypovídali v jeho prospěch, a tím mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Dále měl soud za to, že s ohledem na osobu žalobce nemůže být účelu vazby dosaženo jiným opatřením. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí o vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, sp. zn. 1 To 594/2005, zamítnuta. Stížnostní soud měl důvody vazby podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu za splněné, a to zejména s ohledem na „výrazný trest“, který žalobci hrozí, jakož i vzhledem k nebezpečí „zastrašování“ nezletilé poškozené ze strany žalobce a k možnému ovlivňování dalších osob, jež jsou známými žalobce. Stížnostní soud měl konečně za to, že s ohledem na osobu žalobce a na jeho výrazný sklon k páchání trestné činnosti, nebylo možno účelu vazby dosáhnout jinak. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. září 2005, č. j. 1 Zt 303/2005-68, bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, důvod vazby žalobce podle § 67 písm. b) trestního řádu však již odpadl, neboť v dané věci byli vyslechnuti svědci „na protokol o výslechu svědka“, čímž odpadla obava, že žalobce bude působit na dosud nevyslechnuté svědky. Trvání důvodu tzv. útěkové vazby spatřovalo státní zastupitelství i nadále v tom, že žalobce je stíhán pro závažné úmyslné trestné činy a že je ohrožen trestní sazbou deseti let odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 1. prosince 2005, č. j. 5 T 246/2005-291, bylo rozhodnuto o propuštění žalobce z vazby, a to proti přijetí jeho písemného slibu. Soud v rozhodnutí konstatoval, že po provedených dvou hlavních líčeních není vyloučeno, že dojde – vzhledem k nepřesvědčivé výpovědi poškozené – „ke změně důkazní situace“, což nelze klást k tíži žalobce, a nelze ani vycházet z vysoké trestní sazby, jež sama o sobě důvod tzv. útěkové vazby nezakládá. Z vazby byl žalobce propuštěn dne 13. prosince 2005. Soud prvního stupně měl dále za zjištěné, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. prosince 2006, č. j. 5 T 246/2005-460, který nabyl právní moci dne 18. ledna 2007, byl žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu v plném rozsahu zproštěn. Z výpisu z trestního rejstříku žalobce vyplynulo, že byl v minulosti vícekrát soudně trestán, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. května 2004, sp. zn. 5 T 142/2003, a rozsudkem téhož soudu ze dne 15. listopadu 2004, sp. zn. 3 T 225/2004, přičemž v obou případech byl žalobce odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu vždy 150 hodin. Dříve uložený trest vykonal žalobce dne 14. září 2004, později uložený trest mu byl přeměněn a vykonán byl dne 26. února 2006. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda si žalobce vzetí do vazby sám zavinil ve smyslu § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dospěl přitom k závěru, že v době rozhodování o vazbě byly její důvody dány a dále přetrvávaly. Při zkoumání vazebních důvodů nebylo přihlíženo pouze k povaze projednávaného případu, ale rovněž k osobě žalobce, který byl opakovaně v minulosti odsouzen pro majetkovou a násilnou trestnou činnost nepodmíněným trestům odnětí svobody, byl opakovaně stíhán vazebně a trestnou činnost tak, jak mu byla kladena za vinu, popíral. Podle soudu prvního stupně žalobce svým předchozím jednáním – jako osoba vícekrát soudně trestaná – porušil „obecnou prevenční povinnost“ podle ustanovení § 415 obč. zák., o čemž podle soudu prvního stupně svědčí i to, že ihned po propuštění z vazby byl žalobce převeden do výkonu trestu. Výkon vazby nadto ani nemohl zasáhnout do rodinného života žalobce, když již v té době byl nepodmíněně odsouzen pro jinou trestnou činnost, a navíc ani v době po propuštění z výkonu trestu nezajišťoval svým nezletilým dětem rodinné zázemí, neboť byly svěřeny do výchovy prarodičů. Konečně měl soud prvního stupně za to, že případný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je již promlčen, když žalobce byl obžaloby zproštěn vyhlášením rozsudku dne 19. prosince 2006, jemuž byl osobně přítomen, ovšem žaloba byla v předmětné věci podána až dne 17. července 2007, tj. po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního hodnocení věci se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí soudu prvního stupně jen ohledně závěru, podle kterého je nárok žalobce promlčen. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 C