30 Cdo 1717/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1717/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2014 Spisová značka:30 Cdo 1717/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1717.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 7. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.8.2014 -I.ÚS 2827/14 IV.ÚS 775/16JUDr. Kateřina Šimáčková JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto odmítnuto9.9.2014 30.8.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1717/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci v právní věci žalobců a) J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 452/2010-395, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 452/2010-395, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 5 C 225/2008-177, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „jsou vlastníky domu čp. (bytový dům) na parc. č. 1830/1 a pozemku parc. č. 1830/1 (zastavěná plocha) a nádvoří) o výměře 1357 m2, parc. 1831/1 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 122 m2, a parc. č. 1833 (ostatní plocha) o výměře 1031 m2, jejichž vlastnictví je zapsáno na LV č. 321 pro obec a kat. území M. H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě postavené na tvrzení, že žalobci dne 16. července 1999 uzavřeli s J. M. ohledně předmětných nemovitostí zástavní smlouvu i kupní smlouvu, která je však absolutně neplatná z důvodu, že jde o tzv. propadnou zástavu. Úmyslem žalobců nebylo na žalovaného převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem. J. M. proto nemohl posléze platně převést své vlastnické právo (kupní smlouvou ze dne 23. října 2006) na Mgr. I. K., která z téhož důvodu nemohla platně převést vlastnictví k těmto nemovitostem (darovací smlouvou ze dne 20. května 2008) na svého syna O. K. – žalovaného. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť kupní smlouvu ze dne 16. července 1999 neshledal neplatnou dle § 39 obč. zák., když provedeným dokazováním se žalobcům nepodařilo prokázat, že neměli vůbec úmysl předmětné nemovitosti prodat. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 19 Co 452/2010-260, shora cit. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podané určovací žalobě vyhověl, tj. určil vlastnictví žalobců k předmětným nemovitostem. Odvolací soud dospěl k závěru, že pravým účelem uzavření kupní smlouvy nebylo získání předmětných nemovitostí J. M. do vlastnictví, ale že stimulem k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu, tedy splnění závazku o půjčce převodem nemovitostí, pokud by půjčka nebyla uhrazena. Dovodil, že skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Taková smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva a je tudíž pro rozpor s účelem zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Odvolací soud neshledal relevantní obranu žalovaného, že předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaného nevynaložila běžnou opatrnost, kterou po ní bylo možno požadovat. Dovodil, že žalovanému nelze poskytnout ochranu jeho domněle nabytého vlastnického práva z absolutně neplatné smlouvy uzavřené žalobci dne 16. července 1999. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, dovolání zamítl. Zdůraznil, že odvolací soud vzal při rozhodování všechny důkazy o právně významných skutečnostech v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu § 132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě věcně správně rozhodl. Odvolací soud rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví dovolatele jednajícího v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, když poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, které je výrazem reflektování již takto dříve judikovaného právního názoru velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. února 2010, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2010. Žalovaný proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu podal ústavní stížnost, o které Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) rozhodl nálezem ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, tak, že „Výroky I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, ze dne 30. října 2012, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 19 Co 452/2010-260, ze dne 8. prosince 2011 se ruší.“ Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. uvedl, že nemá z ústavního hlediska důvod zpochybňovat závěry obecných soudů ohledně neplatnosti prvotní kupní smlouvy, avšak za opodstatněné považuje námitky žalovaného (v řízení před Ústavním soudem vystupujícího v procesním postavení stěžovatele) stran nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ústavní soud shledal opodstatněnou i námitku stěžovatele týkající se jeho tvrzené existence dobré víry jako nabyvatele předmětných nemovitostí. Ústavní soud odkázal na svá rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 3061/11, a konstatoval, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Ústavní soud dále v odůvodnění svého nálezu vyložil: „35. V nyní projednávané věci se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval, když se zabýval dobrou vírou matky, resp. rodičů stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí matkou stěžovatele od p. M., a k dobré víře stěžovatele lze vztáhnout případně pouze konstatování o tom, že darovací smlouva byla uzavřena poté, co vedlejší účastníci vyzvali matku stěžovatele k dobrovolnému vydání nemovitostí. To však nelze rozhodně považovat za dostatečné a navíc spis neobsahuje žádný důkaz o doručení výzvy ze dne 30. dubna 2008 rodičům stěžovatele, přičemž matka stěžovatele při výslechu před soudem prvního stupně vypověděla, že tuto výzvu neviděla. Dále pak ani závěr o tom, že rodiče stěžovatele byli upozorněni na probíhající soudní spor mezi vedlejšími účastníky a p. M. týkající se ale jiných (než předmětných) nemovitostí z provedených důkazů nevyplývá. Z těch vyplývá pouze upozornění rodičů stěžovatele na (dřívější) spor o předmětné nemovitosti, který byl ale v době uzavření kupní smlouvy mezi matkou stěžovatele a p. M. již pravomocně ukončen, o čemž byli rodiče stěžovatele informováni. S ohledem na tyto skutečnosti pak ztrácejí oporu další navazující závěry odvolacího soudu stran toho, zda rodiče stěžovatele při nabývání předmětných nemovitostí matkou stěžovatele vynaložili dostatečnou opatrnost atd. 36. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě pouze odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu dovolacího. 37. Tímto postupem Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, které se v podstatě nezabývaly dobrou vírou stěžovatele, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud pak ani nevážili možnost působ