30 Cdo 1874/2023 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1874/2023-502 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Allivictus s.r.o., IČO 27930114, se sídlem v České Skalici, Podhradní 437, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 17/2018, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-436, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-444, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-436, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 21 Co 13/2021-444, se ve výroku I, v části výroku III, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, v jeho zamítavém výroku III jednak částečně změněn tak, že žalobě bylo co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím vyhověno, a jednak potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované a ve zbývajícím rozsahu i dovolání žalobkyně se odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, konstatoval, že „nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ (výrok I). V části, kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že „odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, tisková zpráva žalované ze dne 30. 8. 2017 a zveřejňování informace o podání oznámení o podezření na spáchání trestného činu podvodu žalobkyní v zápise z jednání žalované ze dne 12. 6. 2012 jsou nesprávným úředním postupem, kterým došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ žalobu zamítl (výrok II), a stejně rozhodl i ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále soud prvního stupně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím žalobkyně vznesla vůči žalované výše uvedené požadavky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla být způsobena a) nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, kterým byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu (kromě konstatování zásahu do svého práva na ochranu dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též finanční zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím), b) nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejnění zápisů o jednáních žalované ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012 informujících o uložení zmíněné pokuty a o podání trestního oznámení na žalobkyni, kterážto informace se objevila též ve výroční zprávě za rok 2012 (spolu s konstatováním porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím), a c) nesprávným úředním postupem, který žalobkyně spatřovala v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j. RRTV/14553/2014-had, a ve vydání tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž byla žalobkyně osočována z klamání a manipulace (kromě konstatování porušení svého práva na ochranu dobrého jména a pověsti žalobkyně v souvislosti s tímto jednáním žalované požadovala též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím). 3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, uložila žalobkyni pokutu ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu na její potravinový přípravek Allivictus tinktura, v níž tomuto přípravku byly přisuzovány léčebné a preventivní účinky. O probíhajícím řízení i o jeho výsledku, stejně jako o podaném trestním oznámení na žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, žalovaná informovala veřejnost prostřednictvím zápisů z jednání ze dne 12. 6. 2012 a 13. 11. 2012, jakož i prostřednictvím zprávy o své činnosti za rok 2012. Žaloba, kterou žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalované brojila, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A 26/2013-73, zamítnuta, uložená pokuta však byla zároveň snížena na částku 800 000 Kč. Nejvyšší správní soud, jenž nejprve svým usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 2 As 5/2017-53, přiznal odkladný účinek kasační stížnosti, kterou žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze napadla (následkem čehož Celní úřad hl. m. Prahy usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 26701-13/2017-510000-11, zastavil řízení o posečkání s úhradou nedoplatku pokuty, kterou žalobkyně nezaplatila), tento rozsudek spolu s rozhodnutím žalované posléze zrušil, a to rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62. Žalovaná se poté v tiskové zprávě ze dne 30. 8. 2017 proti tomuto rozhodnutí ohradila a podrobila je kritice (samotnou žalobkyni však nikterak neosočila), načež v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. RRTV/14553/2017, jímž správní řízení zastavila, uvedla, že je rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vázána, byť jej nepovažuje za správné. Informace o uložení pokuty žalobkyni se dne 14. 11. 2012 objevila v deníku E15 a v roce 2014 se stala též součástí diplomové práce K. H. Pověst a dobré jméno žalobkyně byly rozhodnutím žalované dočasně poškozeny, k čemuž přispěla i další dvě správní řízení se žalobkyní, jež probíhala souběžně. Zájem o produkt žalobkyně poklesl, přičemž důvěryhodnost žalobkyně utrpěla zejména u lékáren, s nimiž do té doby žalobkyně spolupracovala (v roce 2014 z tohoto důvodu žalobkyně ukončila spolupráci se sítí lékáren Dr. Max). Odmítavý postoj bank k poskytnutí úvěru pak u žalobkyně vedl k nedostatku finančních prostředků. O pouhé dočasnosti zásahu do pověsti žalobkyně přitom dle soudu prvního stupně svědčí zjištění, že již v roce 2018 se žalobkyní opět spolupracovala řada známých sportovců, kteří její výrobek propagovali, a že žalobkyně má „poměrně rozsáhlou“ síť poboček. Požadavek, který žalobkyně vznesla podanou žalobou, předběžně uplatnila u žalované dne 25. 1. 2018. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 7 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku lze vyhovět pouze zčásti. V posuzovaném případě žalovaná vydala dne 13. 11. 2012 rozhodnutí, které bylo následně zrušeno pro svou nezákonnost. Za nemajetkovou újmu, jež byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, tudíž odpovídá. V závislosti na intenzitě a závažnosti této újmy, jak ji žalobkyně po poučení dle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu v řízení tvrdila a prokázala (a to mj. výslechem svého jednatele Ing. Martina Dindoše a výslechem svědka Tomáše Horáka – ředitele marketingu a obchodu žalobkyně), však soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo pouze o újmu v „obecné rovině“, nadto o újmu dočasnou a vyvolanou i dalšími dvěma souběžně probíhajícími správními řízeními. Po zohlednění okolností, za nichž k této újmě došlo a které zahrnovaly též povahu uložené správní sankce a délku správního řízení, tak dle soudu prvního stupně žalobkyni z titulu zmíněné odpovědnosti žalované náleží pouze konstatování porušení jejího práva na ochranu dobrého jména a pověsti. Oproti tomu její požadavek na finanční plnění vážící se k uvedenému rozhodnutí opodstatněný není, a to tím spíše, dovodila-li žalobkyně jeho výši z hmotné škody a ušlého zisku, které s nezákonným rozhodnutím taktéž spojovala. Vyslovení konstatování porušení práva za současného přiznání finančního zadostiučinění, jak žalobkyně požaduje, nadto není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu možné. Za neposkytnutí úvěru ze strany bank ani za uvedení informace o uložené pokutě v deníku E 15 a v diplomové práci pak žalovaná odpovědná není. 5. Další vznesené nároky plynoucí z tvrzeného nesprávného úředního postupu soud prvního stupně zhodnotil jako zcela nedůvodné, neboť žádná ze skutečností, z nichž byla odp