30 Cdo 1895/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1895/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1895/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1895.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1895/2023-462 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. J., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ottou Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 226, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 16/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 1. 2023, č. j. 69 Co 280/2022-312, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 14 C 16/2021-246, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 110 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 110 000 Kč od 23. 7. 2014 do zaplacení a z částky 10 000 Kč od 23. 7. 2014 do 31. 12. 2020 zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 015 Kč (výrok III). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 69 Co 280/2022-312, odvolání žalobce do výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku II jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 218 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 558 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které bylo dle žalobce zahájeného podáním předtištěného formuláře „Zájem o zvolenou rekvalifikaci uchazeče o zaměstnání – zájemce o zaměstnání dle § 109a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,“ u Úřadu práce v Olomouci dne 23. 7. 2014 a dosud neskončilo (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho výrocích, napadl včasným dovoláním žalobce. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podané dovolání není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobce částečně odmítnuto, neboť v souladu s § 229 odst. 4 o. s. ř. je proti tomuto výroku přípustná žaloba pro zmatečnost. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Stejně tak není přípustné dovolání ani v části směřující proti výrokům IV a V rozsudku odvolacího soudu, a to dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Námitkami žalobce proti výrokům I, IV a V rozsudku odvolacího soudu se tudíž Nejvyšší soud nezabýval. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím, by dovolání samo o sobě přípustné nebylo, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou napadených výrocích rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněné pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04). Ve zbylé části dovolání směřující proti výrokům II a III se tudíž Nejvyšší soud v první řadě soustředil na to, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně (včetně uvedení takových rozdílných rozhodnutí dovolacího soudu), případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16. Pokud jde o vymezení předpokladů přípustnost dovolání, tyto žalobce nejprve (ve vztahu k námitce, že nesouhlasí s náhledem odvolacího soudu na aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb., a k „dalším nesprávným právním posouzením věci“ uvedeným dále v dovolání) vymezil tak, že se odvolací soud zcela odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Stejným způsobem pak vymezil přípustnost dovolání i ve vztahu k neurčitě formulované právní otázce, zda jsou splněny podmínky pro přiznání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobci. Toto vymezení je jednak nepřípustně alternativní (vzájemně se vylučující) a navíc není z dovolání zřejmé, od