30 Cdo 1904/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1904/2025-272 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 59 881 741 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 40/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 18 Co 26/2025-240, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 45 C 40/2022-195, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2024, č. j. 45 C 40/2022-214, připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení je nadále požadavek žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky 59 881 741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56 337 174,51 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení (výrok I), řízení částečně zastavil co do částek 4 743 078,61 Kč, 3 600 Kč a 0,30 Kč, a to vždy spolu s úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2020 do zaplacení (výrok II), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 877 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 9. 2021 do zaplacení (výrok III), přičemž co do částky 59 004 241,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok V). Částečně tak vyhověl žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobkyně aktuálně domáhala zaplacení náhrady škody vyčíslené na částku 90 000 Kč, kterou vynaložila na svou obhajobu v souvislosti se svým trestním stíháním, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 1/2009, dále na částku 3 206 408 Kč připadající na ušlý výdělek žalobkyně za dobu tohoto jejího trestního stíhání a konečně na částku 56 585 333,1‬0 Kč odpovídající škodě, jejíž vznik souvisel se zajištěním nemovité věci žalobkyně, resp. náhradní majetkové hodnoty představované vyplaceným pojistným plněním, k němuž v souvislosti s uvedeným trestním řízením došlo (tato částka přitom sestávala z částky 1 550 403,10 Kč připadající na snížení hodnoty zajištěných peněžních prostředků, z částky 52 191 300 Kč odpovídající ušlému zisku z pronájmu nemovitosti a z částky 2 843 630 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila zvýšené náklady na opravu předmětné nemovité věci). 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku III částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 799 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 2. 9. 2021 do zaplacení, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku a v zamítavém výroku IV jako věcně správný potvrdil (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. 4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. 8. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). 9. Uvedeným požadavkům, jež jsou na dovolání kladeny, však žalobkyně zčásti nevyhověla. Ve vztahu k právní otázce týkající se identifikace odpovědnostního titulu (tj. zda jím mělo být nezákonné rozhodnutí či odvolacím soudem zjištěný nesprávný úřední postup v podobě nečinnosti soudu), které se žalobkyně věnuje v části III, bodech 1 až 10 dovolání, totiž žalobkyně v souvislosti s vymezením přípustnosti dovolání uvedla pouze tolik, že se odvolací soud měl při řešení dané právní otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz úvodní bod I dovolání), avšak již nespecifikovala, jakou konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která dle názoru žalobkyně zmíněnou otázku řeší, odvolací soud nerespektoval, když namísto toho pouze konstatovala, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud při svém rozhodování poukázal, na danou otázku nedopadají. Obdobným nedostatkem pak podané dovolání trpí též v části týkající se otázky zákonnosti zajištění majet