30 Cdo 2118/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2118/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2020 Spisová značka:30 Cdo 2118/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2118.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 254/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2118/2020-127 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) T. C., narozeného dne XY, a b) G. K., narozené dne XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušentstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 131/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 319/2019-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 41 C 131/2018-27, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalobci se v řízení domáhali zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12 (dále též jen „předmětné rozhodnutí"), jímž úřad (dále též jen „správní orgán“) rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů („dále též jen zákon o půdě“) tak, že žalobci jako žadatelé nejsou vlastníky id. vlastnického podílu 1/6 (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 63 030 m², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 118 808 m², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 26 838 m², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 6 883 m² a pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 7 309 m², vše v k.ú. XY, okres XY (dále též jen „předmětné pozemky“), neboť nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, náležející jiným oprávněným osobám, včetně M. B.. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Správní orgán předmětným rozhodnutím na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že žalobci jako žadatelé (oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě) nejsou každý jeden z nich vlastníky id. spoluvlastnického podílu 1/6 nemovitostí (tedy ve vztahu k celku id. 2/6) předmětných pozemků. Toto rozhodnutí nabylo právní moci doručením všem účastníkům řízení podle § 52 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 9 odst. 6 zákona o půdě a obsahuje poučení, že se proti němu nelze odvolat, lze jej však napadnout žalobou ve lhůtě dvou měsíců od doručení u obvodního soudu, v jehož obvodu nemovitost leží a to podle § 247 odst. 1, § 249 odst. 1 a § 250 odst. 2 o. s. ř. Žalobci toto rozhodnutí uvedenou žalobou napadli, nebylo však o ní ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci pravomocně rozhodnuto. V průběhu odvolacího řízení žalobci doplnili, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 29 Co 439/2019, bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno. Soud v tomto rozhodnutí uvedl, že nelze přezkoumávat zákonnost předmětného rozhodnutí jako takového a s odkazem na § 21 zákona o půdě dovodil, že majetek nelze osobám původně oprávněným vydat. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž nemohla vzniknout odpovědnost státu za škodu z nezákonného rozhodnutí, neboť předmětné rozhodnutí nebylo následně pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou. Nebyla tak splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pokud žalobci poukazovali na nesprávný úřední postup spočívající v tom, že o restitučním nároku M. B. s nimi nebylo jednáno a o jejich nároku nebylo rozhodnuto v celém rozsahu, pak ani v tomto směru není možné spatřovat titul pro vznik odpovědnosti státu ve smyslu výše citovaných ustanovení. Nesprávný úřední postup představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska je za nesprávný postup vedle nevydání či opožděného vydání rozhodnutí, případně jiné nečinnosti státního orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše samozřejmě za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí, za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. I v tomto případě se žalobci tvrzený, případný nesprávný úřední postup projevil v obsahu rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobců (rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 7. 2. 2000, zn. PÚ 4392/92, ze dne 9. 8. 2000, zn. PÚ 4392/92/1, ze dne 19. 9. 2000, zn. PÚ 4392/92/2, ze dne 16. 10. 2000, zn. PÚ 4392/92/3 – dokazování doplněno dle § 213 odst. 4 o. s. ř.), z nichž vyplývá rozsah, v jakém byl uspokojen restituční nárok žalobců i skutečnost, že nárok na vydání nemovitosti uplatnily i další osoby, o nichž bude rozhodnuto samostatně, včetně dětí M. B., a žalobci měli možnost napadnout tato rozhodnutí opravným prostředkem. To neučinili, a tedy ani tato rozhodnutí nebyla změněna či zrušena ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, byť se právě v jejich obsahu musel projevit žalobci namítaný nesprávný úřední postup. Nad rámec právě uvedených závěrů odvolací soud doplnil, že s ohledem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 29 Co 439/2019, je zřejmé, že na straně žalobců ani nemohla vzniknout škoda, neboť byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze aplikovat § 21 zákona o půdě. Dle uvedeného ustanovení, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá, tj. nárok těm, kteří ho uplatnili, ,,přirůstá“ jen tehdy, pokud ostatní restituenti svůj nárok neuplatnili. Za situace, kdy ho uplatnili, byť neúspěšně, jejich nárok ostatním oprávněným osobám nepřirůstá, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13). Žalobci zmíněná rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha, jimiž bylo rozhodnuto, že M. B. není vlastníkem pozemků (ze dne 25. 5. 2005, 30. 5. 2005, 21. 6. 2005 a 27. 7. 2005), přitom tuto otázku ve smyslu § 21 zákona o půdě neřeší. I kdyby tedy nebyl M. B. s uplatněným restitučním nárokem úspěšný, na rozsahu restitučního nároku žalobců by tato skutečnost neměla vliv, tj. ani případným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím jim nemohla vzniknout škoda. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli ž