30 Cdo 2139/2002 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2139/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2003 Spisová značka:30 Cdo 2139/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2139.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 501/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2139/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P., ú. č. s. m., zastoupenému advokátem a 2/ V. P., a. s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 143/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2002, č. j. 15 Co 58/2002-212, t a k t o : I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného částku 3.175,- Kč jeho zástupci, advokátu a na náhradu nákladů řízení druhému žalovanému částku 3.175,- Kč jeho zástupci, v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18. června 2001, č. j. 28 143/2000 –169, určil, že smlouva o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace, uzavřená mezi M. P. a společností V. P., spol. s r. o. dne 23. ledna 1996, je včetně dodatku k této smlouvě č. 3/99 ze dne 11. listopadu 1999 neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. dubna 2002, č. j. 15 Co 58/2002- 212, s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných změnil tak, že danou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud za situace, kdy se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace uzavřené mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované, především odkázal na ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Připomněl zejména, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají jednak věcnou legitimaci, a jednak mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Naléhavý právní zájem na určení pak je dán tehdy, kde by se bez tohoto určení stalo právní postavení žalobce nejistým. Odvolací soud mimo jiné dále uvážil, že aktivně legitimován k určovací žalobě je nejen účastník příslušné smlouvy, ale každá osoba, na jejíž právní postavení by požadované určení mohlo mít příznivý dopad. To by mělo spočívat v tom, že by takové osobě umožnilo uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Současně však platí i to, že absolutní neplatnosti právního úkonu se může v řízení o určení dovolat jen ten, kdo má na tom naléhavý (právní) zájem. Odvolací soud uzavřel, že aktivně legitimován k podání této konkrétní určovací žaloby je jen ten, jehož právní postavení se změnilo tím, že bylo porušeno jeho subjektivní vymahatelné právo, což v případě žalobce není dáno. Určení neplatnosti nájemní smlouvy mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované žalobci neumožňuje uplatnit vlastní vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné smlouvy. Žalobce tedy nesplňuje předpoklady obsažené v ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., když nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 2. července 2002 (když dovolateli, resp. jeho zástupci bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatel má zato, že napadený rozsudek nelze považovat za správný, neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Podle dovolatele je institut naléhavého právního zájmu pojmem spíše výkladovým. Uzavřením smlouvy mezi žalovanými bez zveřejnění záměru obce pronajmout její nemovitý majetek byla dovolateli odepřena možnost předložit prvnímu žalovanému svoji vlastní nabídku a tím došlo k ovlivnění jeho hmotněprávního postavení ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Podle druhého odstavce písm. a) cit. ustanovení má dovolatel právo účasti v hospodářské soutěži, i když není podnikatel. Dovolatel pak mohl při splnění podmínek daných živnostenským zákonem požádat o vydání koncesní listiny a v případě, že by byl měl možnost předložit svou nabídku, mohl být ve výběrovém řízení úspěšný a mohl být kontrahentem namísto druhé žalované. Vyhovění žalobě tak mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení. Dovolatel proto má v tomto případě právo na soudní ochranu. Navrhuje tedy, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili ve svých podáních ze dne 18. září 2002, resp. ze dne. 29. října 2002, v nichž navrhli jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu výtek obsažených v dovolání považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je nezbytné konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Jen pro úplnost zde dovolací soud připomíná, že pokud dovolatel ve svém dovolání činil určité náznaky možné \"nekorektnosti\" postupu soudu, sám výslovně uvedl, že nemá dostatek důkazů ke vznesení námitky podjatosti ve smyslu ustanovení § 14 násl. o. s. ř. Nadto ve své podstatě takto zmiňuje pouze okolnosti, které spočívají v postupu krajského soudu v řízení o projednávání dotčené věci, které však s ohledem na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem pro vyloučení soudce (přísedícího). Podané dovolání však nezpochybňuje správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacích důvodů výslovně v dovolání uplatněných. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Zde dovolací soud konstatuje, že při výkladu tohoto ustanovení odvolací soud postupoval zcela správně. Shodně s odvolacím soudem lze proto zdůraznit, že možnost určovací žaloby je odůvodněna tehdy, jestliže žalobce též prokáže, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno určité právo nebo právní poměr. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Jestliže se takto určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro pr