30 Cdo 214/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 214/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2017 Spisová značka:30 Cdo 214/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.214.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vady podání Dovolání Závaznost rozsudku Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993Sb. § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 214/2017-390 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému městu Kuřim, se sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968/75, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady nákladů řízení. Újma měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že Městský úřad Kuřim nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu. 2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně vyšel při posuzování žaloby z následujících skutkových zjištění. Odbor dopravy Městského úřadu Kuřim rozhodl o vině žalobce z přestupku, uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podal odvolání, kterému krajský úřad nevyhověl. Žalobce poté požádal o odložení výkonu rozhodnutí z důvodu podané správní žaloby. Žádosti o odložení výkonu rozhodnutí bylo vyhověno s tím, že pokračování výkonu rozhodnutí nařídí Městský úřad Kuřim, odbor dopravy, po obdržení meritorního rozhodnutí Krajského soudu v Brně o podané správní žalobě. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 zrušil rozhodnutí odvolacího správního úřadu pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský úřad Kuřim, odbor správní a vnitřních věcí, vydal dne 30. 5. 2007 exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank. Po doručení exekučního příkazu bance ČSOB, a. s., byla dne 8. 6. 2007 částka ve výši 3 200 Kč bankou blokována. Dne 24. 8. 2007 byla banka vyrozuměna o zastavení výkonu exekuce a o tom, že bylo vyhověno návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Dne 5. 9. 2007 byl účet povinného odblokován a exekuce ukončena. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007. Městský úřad Kuřim poté žalobci dne 9. 2. 2009 sdělil, že v souvislosti s (novým) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 As 64/2008-101, pozbyl odklad výkonu rozhodnutí účinnosti a rozhodnutí je vykonatelné (správní žaloba a kasační stížnost žalobce byly zamítnuty). 3. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného skutkového stavu rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 1 000 000 Kč se zamítá (výrok I), žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 59 100 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 21 406 Kč (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz vydaný Městským úřadem v Kuřimi nebyl nezákonný. Žalobce, který spáchal přestupek, byl uznán vinným a byla mu uložena pokuta, se vědomě a účelově vyhýbal splnění své povinnosti. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K závěru, že má být žaloba zamítnuta, však dospěl na základě odlišného důvodu než soud prvního stupně – podle odvolacího soudu byl důvodem pro zamítnutí žaloby fakt, že žalované město Kuřim není pasivně věcně legitimováno, neboť povinnost po žalobci vymáhalo v rámci přenesené působnosti. 5. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 Nejvyšší soud jako soud dovolací částečně odmítl a částečně zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, uveřejněný pod číslem 8/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení proti žalobci postupoval Městský úřad Kuřim v rámci přenesené působnosti. Za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v rámci výkonu přenesené působnosti by odpovídal stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr odvolacího soudu o tom, že město Kuřim jako samosprávný územní celek není v této věci pasivně věcně legitimováno, je proto správný. 6. Rozsudek odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud porušil zákaz vydání tzv. překvapivých rozhodnutí a postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem, nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud dále uvedl, že „postup odvolacího soudu taktéž není v souladu s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejedná o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, bylo na místě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, neboť se nejedná o nedostatek, který my mohl být v odvolacím řízení odstraněn [§ 219a odst. 2 o. s. ř., a contrario § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu popsaného procesního postupu soudů prvního i druhého stupně však nastal stav, kdy o nároku stěžovatele bylo meritorně rozhodnuto po dlouho trvajícím řízení zahrnujícím rozsáhlé dokazování a několik soudních jednání proti účastníku, který ve věci údajně nebyl pasivně legitimován. Jakkoli tuto procesní situaci způsobil do jisté míry sám stěžovatel, když v žalobě označil za žalované město Kuřim, nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud prvního stupně o takto podané žalobě věcně rozhodl, stěžovatel tedy mohl mít důvodně za to, že o správnosti označení žalovaného nelze mít pochyb“ (srov. bod 12 citovaného nálezu). 7. Odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, účastníky seznámil se svým právním názorem stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného a posoudil stanoviska účastníků. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, a rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů České republice (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího ve výši 10 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Učinil tak opět z důvodu, že město Kuřim vymáhalo povinnost po žalobci v přenesené působnosti, není proto ve věci pasivně legitimováno. 8. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341 Nejvyšší soud odmítl proto, že v něm žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 1377/2016-357). 9. S uvedeným názorem Nejvyššího soudu se však neztotožnil Ústavní soud, který usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání na základě ústavní stížnosti žalobce zrušil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16).