30 Cdo 214/2017 – Nejvyšší soud

30 Cdo 214/2017-390 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému městu Kuřim, se sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968/75, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady nákladů řízení. Újma měla žalobci vzniknout v důsledku toho, že Městský úřad Kuřim nařídil exekuci na jeho majetek na základě nevykonatelného exekučního titulu. 2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně vyšel při posuzování žaloby z následujících skutkových zjištění. Odbor dopravy Městského úřadu Kuřim rozhodl o vině žalobce z přestupku, uložil mu pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podal odvolání, kterému krajský úřad nevyhověl. Žalobce poté požádal o odložení výkonu rozhodnutí z důvodu podané správní žaloby. Žádosti o odložení výkonu rozhodnutí bylo vyhověno s tím, že pokračování výkonu rozhodnutí nařídí Městský úřad Kuřim, odbor dopravy, po obdržení meritorního rozhodnutí Krajského soudu v Brně o podané správní žalobě. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 zrušil rozhodnutí odvolacího správního úřadu pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský úřad Kuřim, odbor správní a vnitřních věcí, vydal dne 30. 5. 2007 exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank. Po doručení exekučního příkazu bance ČSOB, a. s., byla dne 8. 6. 2007 částka ve výši 3 200 Kč bankou blokována. Dne 24. 8. 2007 byla banka vyrozuměna o zastavení výkonu exekuce a o tom, že bylo vyhověno návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Dne 5. 9. 2007 byl účet povinného odblokován a exekuce ukončena. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007. Městský úřad Kuřim poté žalobci dne 9. 2. 2009 sdělil, že v souvislosti s (novým) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 As 64/2008-101, pozbyl odklad výkonu rozhodnutí účinnosti a rozhodnutí je vykonatelné (správní žaloba a kasační stížnost žalobce byly zamítnuty). 3. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného skutkového stavu rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 1 000 000 Kč se zamítá (výrok I), žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 59 100 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 21 406 Kč (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že exekuční příkaz vydaný Městským úřadem v Kuřimi nebyl nezákonný. Žalobce, který spáchal přestupek, byl uznán vinným a byla mu uložena pokuta, se vědomě a účelově vyhýbal splnění své povinnosti. 4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K závěru, že má být žaloba zamítnuta, však dospěl na základě odlišného důvodu než soud prvního stupně – podle odvolacího soudu byl důvodem pro zamítnutí žaloby fakt, že žalované město Kuřim není pasivně věcně legitimováno, neboť povinnost po žalobci vymáhalo v rámci přenesené působnosti. 5. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 Nejvyšší soud jako soud dovolací částečně odmítl a částečně zamítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, uveřejněný pod číslem 8/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při výkonu rozhodnutí vydaného v přestupkovém řízení proti žalobci postupoval Městský úřad Kuřim v rámci přenesené působnosti. Za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v rámci výkonu přenesené působnosti by odpovídal stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr odvolacího soudu o tom, že město Kuřim jako samosprávný územní celek není v této věci pasivně věcně legitimováno, je proto správný. 6. Rozsudek odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-262 a rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3257/2012-282, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud porušil zákaz vydání tzv. překvapivých rozhodnutí a postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti, když účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem, nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud dále uvedl, že „postup odvolacího soudu taktéž není v souladu s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejedná o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, bylo na místě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení, neboť se nejedná o nedostatek, který my mohl být v odvolacím řízení odstraněn [§ 219a odst. 2 o. s. ř., a contrario § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu popsaného procesního postupu soudů prvního i druhého stupně však nastal stav, kdy o nároku stěžovatele bylo meritorně rozhodnuto po dlouho trvajícím řízení zahrnujícím rozsáhlé dokazování a několik soudních jednání proti účastníku, který ve věci údajně nebyl pasivně legitimován. Jakkoli tuto procesní situaci způsobil do jisté míry sám stěžovatel, když v žalobě označil za žalované město Kuřim, nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud prvního stupně o takto podané žalobě věcně rozhodl, stěžovatel tedy mohl mít důvodně za to, že o správnosti označení žalovaného nelze mít pochyb“ (srov. bod 12 citovaného nálezu). 7. Odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, účastníky seznámil se svým právním názorem stran nedostatku pasivní legitimace žalovaného a posoudil stanoviska účastníků. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, a rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 44 Co 149/2011-341, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů České republice (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení odvolacího a dovolacího ve výši 10 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Učinil tak opět z důvodu, že město Kuřim vymáhalo povinnost po žalobci v přenesené působnosti, není proto ve věci pasivně legitimováno. 8. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341 Nejvyšší soud odmítl proto, že v něm žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 1377/2016-357). 9. S uvedeným názorem Nejvyššího soudu se však neztotožnil Ústavní soud, který usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání na základě ústavní stížnosti žalobce zrušil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16). Ústavní soud uvedl, že dovolání „nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil dovolací důvod pod některý z důvodů zakotvených v § 237 občanského soudního řádu“. Podle Ústavního soudu „je ... absurdní trvat na tom, aby také dovolatel, v jehož věci bylo rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem zrušeno, jak tomu bylo v projednávané věci, se vymezoval proti judikatuře Nejvyššího soudu. Takovou judikaturu představuje v jeho věci zrušené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zcela tedy postačí naprosto srozumitelná námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo závazný právní názor Ústavního soudu.“ 10. Nejvyšší soud se proto poté, co bylo jeho usnesení č. j. 30 Cdo 1377/2016-357 zrušeno Ústavním soudem, znovu zabývá dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Žalobce napadl dovoláním v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu č. j. 44 Co 149/2011-341. V dovolání uplatn