30 Cdo 2191/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2191/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2018 Spisová značka:30 Cdo 2191/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2191.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 107 obč. zák. § 451 obč. zák. § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2191/2017-290 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Gala Vinařství, a. s., IČO: 27748499, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o 396 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co 22/2016-261, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co 22/2016-261, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. března 2016, č. j. 23 C 75/2012-207, zamítl žalobu o zaplacení částky 396 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce, které měla žalovaná na její úkor získat užitím autorských děl (logotyp vinařství, etikety na láhve, kapsle, pozvánky; dále jen „Předmětné autorské dílo“), jejichž autorem je žalobkyně a k jejichž užití neměla žalovaná oprávnění. Žalobkyně a žalovaná sice původně jednaly o vytvoření Předmětného autorského díla na zakázku, ovšem k platnému uzavření smlouvy, která by opravňovala žalovanou k užití Předmětného autorského díla, nedošlo. Takto bylo Předmětné autorské dílo užito nejpozději od roku 2009, přičemž žalobkyně se v projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013; za toto užití Předmětného autorského díla neobdržela žalobkyně žádné peněžité plnění. Soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek především tím, že je důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nebyla, a proto jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Logotyp a etikety byly dokončeny a do dispozice žalované se dostaly nejpozději před květnem roku 2009 a v téže době také bylo zahájeno jejich užití. Tehdy došlo také k užití kapsle, ať už v podobě vytvořené žalobkyní, nebo v podobě tvrzené žalovanou. Také pozvánky byly užity v květnu a červnu 2009. O tom žalobkyně věděla již v té době, a proto marně uplynula jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doba u jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně netvrdila relevantní důvody, pro něž své právo neuplatnila včas, a proto nebylo shledáno, že by námitka promlčení odporovala dobrým mravům. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný závěr o skutkovém stavu, a shledal, že též právní posouzení tohoto skutkového stavu je správné. Nárok žalobou uplatněný je nárokem z bezdůvodného obohacení, neboť mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná smlouva „o využití děl“. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uznal, že žalovanou byla důvodně vznesena námitka promlčení ve vztahu k celému žalobou uplatněnému nároku. Právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě užití autorského díla bez licenčního oprávnění se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a subjektivní „jednoleté“ promlčecí době, přičemž jde o nárok jednotný, což znamená, že dojde-li k promlčení základu nároku, nelze za další – dle žalobkyně nepromlčené – období nárok přiznat. V projednávané věci měla žalobkyně vědomost v době, kdy díla žalované (či „firmě La Panier“) předávala, tedy nejpozději v květnu a červnu roku 2009, že žalovaná užívá Předmětné autorské dílo bez platné licence. Konkrétní den, od kterého toto bylo žalobkyni známo, se zjistit nepodařil, avšak to není významné vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu uplatněna až dne 17. 5. 2012, tedy zcela nepochybně po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud dále upozorňuje na to, že sama žalobkyně v podstatě tvrdí, že žalovaná Předmětné autorské dílo užila s jejím souhlasem a vědomím. Přesvědčení žalobkyně, že žalované nesvědčí žádné oprávnění k užití Předmětného autorského díla, odporuje jejím tvrzením. Podle odvolacího soudu z tvrzení žalobkyně, z obrany žalované a z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky „jakási dohoda o užívání těchto děl uzavřena byla, avšak nejednalo se o platnou dohodu ve smyslu ust. § 46 a násl. zákona č. 121/2000 Sb.“. Sjednaný obsah dohody se nepodařilo prokázat, avšak Předmětné autorské dílo se na základě shodných projevů vůle do dispozice žalované dostalo. O platnou smlouvu dle autorského zákona se ovšem pro rozpor s ust. § 49 odst. 2 jednat nemohlo. Konečně pak shledal odvolací soud (opět shodně se soudem prvního stupně), že vznesení námitky promlčení v projednávané věci dobrým mravům neodporuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek je založen na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované neoprávněným užitím Předmětného autorského díla v období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013. Závěr odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), podle něhož nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla je nárokem jednotným, přičemž dojde – li k promlčení základu nároku, nelze za další období nárok přiznat, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012). Podle žalobkyně je třeba rozlišovat mezi jednorázovým popřípadě časově ohraničeným užitím autorského díla a trvajícím užitím autorského díla ke dni podání žaloby a po tomto okamžiku. U pokračujícího či trvajícího neoprávněného užití autorského díla se právo promlčuje den po dni neoprávněného užití a z toho vzniklého bezdůvodného obohacení. Není možné, aby promlčecí doba počala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásadním pro posouzení tvrzeného nároku je otázka jeho jednotnosti. Oba soudy vycházely z tvrzení žalobkyně a obvyklého charakteru odměny, která by za vytvoření obdobných děl či spoluautorství žalobkyni náležela. Žalobkyně v řízení netvrdila, že by žalovaná užila předmětná autorská díla bez jejího souhlasu. Žalobkyně požadovala jednorázové plnění a nikoli pravidelný poplatek. Odměna za licenci se sjednává bez ohledu na ekonomický přínos nebo v závislosti na něm, anebo kombinací těchto metod. V projednávané věci nebylo v řízení prokázáno sjednání odměny v závislosti na ekonomickém výnosu z licence. Mezi účastníky řízení sice dohoda o užití předmětných autorských děl uzavřena byla, avšak nikoli platná licenční smlouva dle § 46 autorského zákona. Vzhledem k obvyklému charakteru odměny je případný nárok žalobkyně jednotný, a proto došlo k promlčení celého práva žalobou uplatněného. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodn