30 Cdo 2256/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2256/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2256/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2256.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2256/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Co 589/2010 – 56, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Co 589/2010 – 56, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2010, č. j. 11 C 45/2010 – 37, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 70.000,- Kč s příslušenstvím a navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se vrací v daném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 11 C 45/2010-37, žalobu na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním, vedeným proti němu u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 189/2005, které skončilo zproštěním obžaloby. Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2005, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2005, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy útoku na státní orgán a pomluvu, jež spočívaly v tom, že žalobce dne 26. 8. 2004 před budovou Krajského soudu v Ústí nad Labem uspořádal „tiskovou konferenci“, při které přítomným novinářům a kolemjdoucím rozdával tiskoviny pomlouvající soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem a advokátku JUDr. M. Č. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 5. 2009, č. j. 6 T 189/2005 - 491, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2009, byl žalobce obžaloby zproštěn, protože v obžalobě označený skutek není trestným činem. Soud prvního stupně s odkazem na odůvodnění trestního rozsudku považoval za nešťastné řešení kriminalizaci a trestní stíhání osob, které práci justice kritizují, pokud to nepřekročí určitou hranici, za níž se skutečně může jednat o trestný čin s tím, že i soudci a advokáti mají právo na ochranu osobnosti. Pokud tedy žalobce nestandardním a radikálním způsobem práci justice kritizoval, a za takový způsob kritiky soud prvního stupně považoval svolání „tiskové konference před budovou soudu“, je třeba na takový projev nahlížet jako na jednání, u kterého je nutno zkoumat, zda „již nedošlo k překročení pomyslné hranice, za níž se může jednat o trestný čin, protože ani soudci nejsou povinni se nechat bezdůvodně ostouzet za situace, pokud své povinnosti řádně plní v souladu se zákonem o soudcích“. Žalobce si musel být vědom skutečnosti, že jeho postup bude posuzován právě proto, zda již nebyla překročena ona hranice, za kterou nelze beztrestně jít. V takovém případě však žalobce může jen obtížně pociťovat vznik nemajetkové újmy, protože si postup orgánů činných v trestním řízení zavinil dobrovolně sám, vlastním jednáním a chováním. Pokud žalobce přesto cítí příkoří za kriminalizaci své osoby, nelze než souhlasit s názorem žalované, že samotné konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), se v daném případě jeví jako dostačující zadostiučinění. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce tak, že žalobě do částky 80.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na § 7 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, jakož i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 642/05, II. ÚS 590/2008 a I. ÚS 554/04 odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na peněžitou náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, je dán. Poukázal na to, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Není přitom podstatné, jestli se žalobce dopustil takového jednání, u něhož bylo třeba „prošetřit“, zda šlo o jednání dovolené či o trestný čin. Není také rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, poukázal na to, že „je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestné činnosti a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z tohoto vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počítají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítající v to nejen extrémní případy nelidského či ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobnostní práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny“. S ohledem na intenzitu zásahu do základních práv žalobce, danou nezákonným trestním stíháním, nepostačí podle odvolacího soudu pouhé konstatování porušení jeho práva, ale je „zde prostor na finanční plnění“. Při stanovení jeho výše vzal odvolací soud v úvahu, že trestní stíhání probíhalo po dobu přibližně čtyř a půl let, v rámci nichž byl žalobce povinen podrobovat se úkonům orgánů činných v trestním řízení a předkládat argumenty na svou obhajobu. Po celou dobu žil žalobce s vědomím tohoto trestního stíhání, „a vědomost o tom mělo nepochybně i jeho okolí, což zcela nepochybně mělo dopad v jeho psychické sféře“. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že žalobce nebyl omezen na svobodě, protože nebyl stíhán vazebně, a že psychická zátěž spojená s hrozbou trestu nebyla ovlivněna hrozbou vysokého, resp. dlouhotrvajícího trestu odnětí svobody s ohledem na zákonem stanovenou trestní sazbu (§ 154 a 206 odst. 1 a 2 trestního zákona). Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobci bylo nezákonným trestním stíháním zasaženo do jeho ústavou zaručených práv, nicméně intenzita tohoto zásahu nebyla významnou měrou umocňována dalšími individuálně určenými závažnými skutečnostmi. Za této situace uzavřel, že přiměřené zadostiučinění, které žalobci náleží ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk, odpovídá částce 80.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, neboť podle jeho názoru zadostiučinění ve výši 80.000,- Kč neodpovídá intenzitě zásahu do jeho práv a je nepřiměřeně nízké. V žalobě zdůvodnil, proč považuje za odpovídající částku přiměřeného zadostiučinění 150.000,- Kč. I když utrpěné škody a vytrpěná příkoří lze těžko finančně vyčíslit, je nutné specifikovat alespoň symbolické zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Za základ je možné vzít částky odškodnění za průtahy v řízení, které běžně žalovaná přiznává ve výši 15.000,- Kč za jeden rok, což je v souladu také se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 k výkladu zákona č. 82/1998 Sb. Téměř pěti letům jeho trestní perzekuce by tak odpovídala částka 75.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že jím „vytrpěná příkoří nespočívají v nějakých standardních průtazích v řízení, ale šlo o zlovolnou a zvráceně vykonstruovanou kriminalizaci a trestní represi, přičemž se na ní záměrně podílely jak struktury státní policie a státního zastupitelství, tak z počátku i struktury soudní, je na místě uvedenou částku zvýšit, a to nejméně dvakrát“. Odkazuje přitom na vyjádření státního zástupce vyžádané žalovanou v rámci předběžného projednání jeho nároku, ve kterém se uvádí, že od