30 Cdo 2303/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2303/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2303/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2303.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurs Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2303/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co 298/2010 – 146, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co 298/2010 – 146, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2010, č. j. 18 C 200/2008 – 106, se v částech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 49,596.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 zamítl žalobu o 49,849.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 39/95. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Krajského soudu v Praze byl dne 5. 9. 1994 podán návrh na prohlášení konkursu na majetek žalobce. Usnesením ze dne 28. 4. 1995 vyslovil Krajský soud v Praze svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dne 15. 8. 1996 rozhodl Městský soud v Praze o zastavení řízení, avšak toto rozhodnutí bylo zrušeno dne 12. 9. 1996 a dne 2. 5. 1997 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto Vrchním soudem v Praze dne 25. 3. 2002. Dne 9. 7. 2002 podal žalobce žalobu pro zmatečnost a řízení o této žalobě bylo skončeno dne 30. 4. 2008 tak, že žalobě bylo vyhověno. Dne 13. 6. 2008 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl. Žalobce požádal žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve výši 50,000.000,- Kč. Žalovaná této žádosti vyhověla co do částky 151.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená, neboť řízení trvalo více než jedenáct let. Bylo přitom nutno přihlédnout k tomu, že konkursní řízení bylo skončeno zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud přihlédl nejen k celkové délce řízení a postupu soudu během něj, ale i k významu předmětu sporu pro poškozeného. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu posoudil důležitost předmětu řízení pro poškozeného jako vyšší. Po zhodnocení zákonných kritérií a s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva dospěl soud k závěru, že částka 15.000,- Kč za jeden rok řízení je dostatečnou náhradou za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž tato částka náleží za řízení v délce deseti let, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že řízení v délce jednoho roku by bylo třeba považovat za přiměřené. K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 253.000,- Kč a co do částky 49,596.000,- Kč žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech žalobce, z něhož zjistil, že žalobcovo podnikání, které bylo předmětem zkoumaného konkursního řízení, bylo jediným zdrojem jeho příjmů. Hotel, který chtěl žalobce v rámci svého podnikání vystavět, musel ještě v době, kdy řízení o konkursu probíhalo, prodat pod cenou, aby zajistil prostředky pro život rodiny. V souvislosti s probíhajícím konkursem byl žalobce trestně stíhaný, nároky z toho plynoucí však uplatňuje v jiném řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci dosud vyplacená částka – kterou soud prvního stupně posoudil jako přiměřenou – se jeví jako nízká. Při použití kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, nelze než dovodit, že jsou dány předpoklady pro to, aby obecně přiznávaná výše přiměřeného zadostiučinění byla v daném případě zvýšena, a to především s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce a na celkovou délku řízení. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a dospěl k závěru, že za první dva roky řízení je třeba žalobci poskytnout částku 20.000,- Kč a za dalších devět roků a jeden měsíc řízení částku 182.000,- Kč, celkově tedy 202.000,- Kč. Tuto částku je třeba zvýšit s ohledem na to, že se jedná o výjimečný případ, a to o 100 %. Celková výše zadostiučinění by proto měla činit 404.000,- Kč, přičemž žalobci již byla žalovanou vyplacena částka 151.000,- Kč. Proto zbývalo žalobci přiznat částku 253.000,- Kč. Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, která spočívá v tom, že předmětem posouzení odvolacího soud byla otázka výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným prohlášením konkursu na jeho majetek a následnými průtahy v konkursním řízení, a to zejména v řízení o odvolání žalobce proti nezákonnému prohlášení konkursu, dále průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti nezákonnému odmítnutí uvedeného odvolání. To vše mělo za následek, že dovolatel byl zcela bezdůvodně podroben účinkům nezákonně prohlášeného konkursu na svůj majetek po mimořádně dlouhou dobu jedenácti let a téměř dvou měsíců. Podobná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru dovolatele dosud vyřešena, což se týká i otázky způsobu určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou průtahy ve dvou souběžně probíhajících řízeních. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že celková částka přiměřeného zadostiučinění je se zřetelem k okolnostem daného případu nepřiměřeně nízká. Zvýšení zadostiučinění o 100 % je zcela nepostačující vzhledem k mimořádnému významu konkursního řízení pro dovolatele. Soudy vycházely pouze z délky konkursního řízení, aniž by žalobci přiznaly satisfakci za zvlášť mimořádné průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost, které trvalo téměř pět let a deset měsíců. Dovolateli nebyla přiznána ani satisfakce za nezákonné prohlášení konkursu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Je přesvědčena, že částka, která byla žalobci za nemajetkovou újmu vyplacena, je značně vysoká, a vyjadřuje tak plně intenzitu zásahu daného konkursního řízení do života žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání by vzhledem k dovolatelem uplatněnému důvodu v rovině právního posouzení mohlo být přípustným tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), neboť žalobce napadl dovoláním tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrze