30 Cdo 2315/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2315/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2022 Spisová značka:30 Cdo 2315/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2315.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Náhrada škody Neúčinnost právního jednání Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 590 o. z. § 593 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2315/2022-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně D. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím a částek 132 318, 90 Kč a 44 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 191/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 35 Co 82/2022-228, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, č. j. 35 Co 82/2022-228, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, potvrzen ve výrocích o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 600 000 Kč s příslušenstvím a k částce 132 318,90 Kč (výroky II a III) a ve výroku o nákladech řízení (výrok V), a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, ve výrocích II a III o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 600 000 Kč s příslušenstvím a k částce 132 318,90 Kč a ve výroku V o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2021, č. j. 22 C 191/2020-206, zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 600 000 Kč za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 (výrok I), a dále zamítl žalobu o zaplacení částky 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně za dobu od 16. 10. 2009 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení, jakož i částek 132 318,90 Kč a 44 000 Kč (výroky II, III a IV). Současně s tím žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok V). 2. Takto rozhodl o požadavku žalované na přiznání uvedené částky z titulu náhrady škody, kterou utrpěla v důsledku nezákonného rozhodnutí představovaného rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2014, č. j. 35 C 338/2014-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, č. j. 19 Co 654/2015-139. Uplatněná částka odpovídala jednak nevymoženému plnění ve výši 600 000 Kč, které bylo žalobkyni po zrušení uvedených rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3976/2015, přiznáno vůči M. R. rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 C 338/2014-232, dále nevymožené náhradě nákladů řízení, jež byla žalobkyni posledně uvedeným rozhodnutím přisouzena ve výši 132 318,90 Kč, a konečně částce 44 000 Kč, kterou žalobkyně na podkladě posléze zrušených rozsudků zaplatila M. R. na náhradu jejích nákladů řízení. K částce 600 000 Kč žalobkyně požadovala přiznat též náhradu přisouzeného smluveného úroku ve výši 6 % za dobu od 16. 10. 2009 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení vyčísleného za dobu od 16. 1. 2010 do zaplacení. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento soud předně uvedl, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 10 Nc 3171/2014-6, Okresní soud v Českých Budějovicích nařídil k návrhu žalobkyně předběžné opatření, kterým M. R. zakázal nakládat s její bytovou jednotkou č. XY nacházející se v budově č. p. XY, na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jejíž cena odpovídala částce 1 300 000 Kč a která představovala jediný zpeněžitelný majetek jmenované. Rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 35 C 338/2014-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2015, č. j. 19 Co 654/2015-139, však byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně vůči jmenované domáhala zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyni bylo uloženo zaplatit M. R. na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 44 000 Kč. Poté, co uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, nařízené předběžné opatření zaniklo. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3976/2015, oba zmíněné rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 3. 1. 2018, č. j. 35 C 338/2014-232, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2018, poté Okresní soud v Českých Budějovicích žalobnímu požadavku žalobkyně zcela vyhověl, přičemž jí současně přiznal vůči M. R. i náhradu nákladů řízení ve výši 132 318,90 Kč. V mezidobí však M. R. výše zmíněnou bytovou jednotku převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 30. 4. 2014 na třetí osobu, jejíž vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 22. 7. 2015, a to k návrhu ze dne 20. 5. 2015. Žalobkyně se přitom neúspěšně snažila tomuto vkladu zabránit tím, že dne 16. 6. 2015 příslušný katastrální úřad informovala, že na M. R. podala téhož dne trestní oznámení s návrhem na zajištění dotčené nemovitosti. Relativní neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2014 se žalobkyně nedovolala. Částku 44 000 Kč, kterou žalobkyně M. R. zaplatila dle zrušených rozsudků na nákladech řízení, jí jmenovaná vrátit odmítla. 4. Dále soud prvního stupně zjistil, že v rámci exekuce, jež byla na podkladě posledně zmíněného rozsudku zahájena proti M. R. dne 20. 4. 2018, bylo zjištěno, že jmenovaná povinná, která čelí celkem devíti exekucím (z nichž první byla zahájena dne 29. 6. 2015), je dlouhodobě nemajetná. Ve prospěch uspokojení pohledávky žalobkyně proto v rámci vedené exekuce nic vymoženo nebylo. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody předběžně uplatnila u žalované dne 21. 11. 2020. Žalovaná jí však požadovanou náhradu nezaplatila. 5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace § 1 odst. 1, § 5 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu je totiž vedle existence nezákonného rozhodnutí, jež je v posuzovaném případě dána, též vztah příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a vzniklou škodou. Tato podmínka však již splněna není, neboť žalobkyně tím, že si postupem podle § 593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 589 odst. 1, 2 téhož zákona, nevyhradila prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu právo dovolat se neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 2014, a to ještě předtím, než se její pohledávka stala vykonatelnou, čímž by si do částky 1 300 000 Kč zajistila podle § 595 odst. 1 o. z. budoucí uspokojení své pohledávky z majetku M. R., a namísto toho podávala návrhy, které za účinné právní prostředky ochrany jejího práva považovat nelze, sama uspokojení své pohledávky zmařila. Případného příslušenství předmětné pohledávky jdoucího nad uvedenou částku by se však žalobkyně pro nemajetnost jmenované i tak nedomohla. 6. Za současného konstatování, že rozhodnutím o částečném zastavení řízení soud prvního stupně reagoval podle § 96 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu na částečné zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila při jednání konaném dne 3. 12. 2021, proto tento soud žalobu zamítl. 7. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 8. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež zhodnotil jako správné a dostatečné, načež přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, ke kterému dospěl po