30 Cdo 232/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 232/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2014 Spisová značka:30 Cdo 232/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.232.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Způsobilost k právním úkonům Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř. § 10 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 232/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci vyšetřované V. V., zastoupené Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, o navrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 30 P 199/2003, o dovolání vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 227/2013-310, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 227/2013-310, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. ledna 2013, č. j. 30 P 199/2003-253, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž odvolací soud změnil v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Praze-východ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 31. ledna 2013, č. j. 30 P 199/2003-253, „tak, že vyšetřované se částečně vrací způsobilost k právním úkonům tak, že je způsobilá k těm právním úkonům, které se týkají nakládání s majetkem nepřevyšujícím hodnotově 3.000,- Kč a k výkonu volebního práva; k ostatním právním úkonům není způsobilá. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. ledna 1981, č. j. 5 Nc 1222/80-12“, podala vyšetřovaná V. V. (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. V něm dovolatelka brojí proti věcné správnosti vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nelze dosáhnout žádaného cíle mírnějšími prostředky, konkrétně využitím opatrovnictví bez zásahu do způsobilosti k právním úkonům (v této interpretaci spatřuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Na podporu závěru, že realizací opatrovnictví bez zásahu do způsobilosti k právním úkonům se jeví jako velmi vhodná alternativa, dovolatelka ve svém dovolání podrobně argumentuje, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) či Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Podle dovolatelky k nepřiměřenosti použitého opatření dále výrazně přispívá i samotná formulace rozsudku. Rozsudečný výrok je formulován pozitivně, tj. výčtem právních úkonů, k nimž je vyšetřovaná způsobilá, což je ovšem judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu označováno za formulaci krajně nevhodnou a problematickou. I v tomto případě se projevuje základní limit tohoto způsobu výčtu, tedy to, že okruh omezení nemá dostatečnou oporu v odůvodnění rozsudku, v důsledku čehož není možné doložit, jaké zájmy způsobilost dovolatelky v této oblasti ohrožuje oprávněné zájmy nebo práva a oprávněné zájmy třetích osob. Přitom dovolatelka většinu právních úkonů činí osobně s doprovodem a podporou asistentů. Výsledkem rozhodování obecných soudů v řízení trvajícím od června 2011 do září 2013 je tedy přijetí pravomocného rozhodnutí, které sice poněkud zvedá finanční limit, ale jinak je, bez ohledu na všechny prokázané skutečnosti, nepoměrně restriktivnější a daleko méně kompatibilní se současným ústavním pořádkem i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Plné vrácení způsobilosti k právním úkonům, při možnosti spolupráce s opatrovníkem, odpovídá nejlépe situaci dovolatelky a skutečně chrání její zájmy, aniž by zároveň docházelo k neodůvodněnému omezení jejich základních práv. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se dovolatelce vrací způsobilost k právním úkonům a v intencích dovolacího petitu se dovolatelce ustanovuje za vymezeného rozsahu opatrovník. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal zjištění skutkového stavu dostatečným pro takto navrhovanou změnu, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II. bodem 3 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dále Nejvyšší soud připomíná, že v mezidobí nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále již „o.z.“) [poznámka: na veřejném zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které se konalo dne 12. února 2014, kolegium většinově akceptovalo používání následujících zkratek občanských zákoníků - zákon č. 40/1964 Sb., občanských zákon, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o.z.“)], který v § 3032 odst. 1 stanoví, že kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak bude rozvedeno níže) přípustné a je i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud (ještě v procesních poměrech před shora cit. novelizací občanského soudního řádu) např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. V poměrech posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) to tedy znamená, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez odpovídajícího skutkového základu; takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu věci. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit k předmětnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud např. v aktuálním rozsudku ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013, k právnímu institutu omezení fyzické osoby v její způsobilosti k právním úkonům (v právních poměrech po 1. lednu 2014 za účinnosti o.z. jde o právní institut omezení svéprávnosti ve smyslu § 55 a násl. o.z.) sumarizoval násle