30 Cdo 2355/2024

Žalobce se žalobou domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy za nepřiměřenou délku nezákonného trestního stíhání vedeného Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality pod sp. zn. OKFK-140/TČ-2011-251202-C, které bylo zahájeno usnesením o sdělení obvinění ze dne 30. 10. 2015 a ve kterém byl vydán zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 73 T 2/2018, a to z důvodu podle § 226 písm. b) trestního řádu. O odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, trestní stíhání tak dosud neskončilo. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 27. 4. 2022, přičemž dne 19. 10. 2022 obdržel stanovisko, ve kterém žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 17 C 80/2022-214, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku 300 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od 28. 6. 2022 do zaplacení a dále, aby žalovaná byla povinna se žalobci písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem v tomto znění: „Vážený pane J. H., tímto se vám omlouváme za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy na projednání věci vašeho trestního stíhání vedeného Policií ČR, Útvarem odhalován korupce a finanční kriminality, ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-140/TČ-2011-251202-C a následně před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2018 a před Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 4 To 49/2021 v přiměřené lhůtě“ (výrok I), a uložil žalobci uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se náhrada nákladů řízení žalované před soudem prvostupňového soudu nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Námitka žalobce, že odvolací soud neposoudil stav průtažného řízení ke dni svého rozhodování, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby tzv. „pro tentokrát“ z důvodu, že trestní řízení dosud není skončeno a nelze postavit na jisto, zda žalobci nebude tzv. jiná forma kompenzace poskytnuta v samotném trestním řízení (viz bod 18 a 20 napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka, zda byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, k čemuž žalobce v rámci své argumentace uvádí, „že soud prvního stupně, jakož i soud odvolací, založily své rozhodnutí na extrémním formalismu ve smyslu nerespektování materiální náplně pravomocného zprošťujícího rozsudku v trestní věci“ (čl. IV dovolání ze dne 27. 5. 2023 – správně „27. 5. 2024“, pozn. Nejvyššího soudu), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy z důvodu chybějícího výroku, týkajícího se žalobce, bylo v dané věci podáno dovolání Nejvyšším státním zástupcem, o němž nebylo dosud rozhodnuto, nelze považovat trestní věc za rozhodnutou a existuje zde možnost, že trestní řízení ve věci žalobce bude tzv. otevřeno. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu v této otázce neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2186/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 2848/23; k vydání „doplňujícího“ rozhodnutí v trestní věci viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1500/11).

Pokud žalobce v dovolání ze dne 27. 5. 2023 (správně „27. 5. 2024“ – pozn. Nejvyššího soudu) naznačuje, že vydáním rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024 (správně „18. 12. 2023“ – pozn. Nejvyššího soudu), č. j. 4 To 49/2021-14441, kterým byl doplněn výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce podaného v neprospěch žalobce, bylo posuzované trestní řízení skončeno, jde o nové tvrzení, ke kterému nelze v dovolacím řízení přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II a III, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.

Žalobce ve svém dovolání rovněž namítá, že odvolací soud opomenul provést žalobcem navrhovaný důkaz trestním spisem, nerespektoval ust. § 154 odst. 1 o. s. ř. a že žalobce nebyl poučen o možnosti navrhovat nové důkazy. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud však přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud žalobce v dovolání uvádí, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11 a 12, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), nejedná se ale o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).