30 Cdo 2438/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2438/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2011 Spisová značka:30 Cdo 2438/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2438.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Průtahy v řízení Správní řízení Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2438/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o 60.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 35 Co 49/2010 – 85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 35 Co 49/2010 – 85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 60.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeném Českou správou sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce v posuzovaném řízení před ČSSZ uplatnil dne 27. 7. 2001 žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Doklady, z nichž nárok na dobu neoprávněného věznění dovozoval, poskytl žalobce až dne 16. 12. 2004. ČSSZ žalobcovu žádost zamítla rozhodnutím ze dne 27. 1. 2005 s odůvodněním, že žalobce nebyl v rozhodném období občanem České republiky. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2007 Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti. Rozsudek byl ČSSZ doručen dne 29. 8. 2007, načež žalobcova žádost byla rozhodnutím ze dne 25. 10. 2007 opět zamítnuta tentokrát z důvodu, že rozhodnutí o žalobcově věznění nebylo zrušeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce nato informoval ČSSZ o nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, a proti rozhodnutí ČSSZ podal další žalobu. ČSSZ podáním ze dne 29. 11. 2007 soudu sdělila, že ve věci žalobce bude postupováno podle § 62 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (tj. tzv. submise), bude vydáno nové rozhodnutí, jímž bude žádosti žalobce vyhověno, a požádala soud o ustanovení lhůty pro vydání nového rozhodnutí. Soud usnesením ze dne 11. 12. 2007 poskytl žádanou lhůtu v délce šedesáti dnů a ČSSZ dne 30. 1. 2008 vydala rozhodnutí, kterým žalobci přiznala jednorázovou částku 138.640,- Kč. Tato částka byla žalobci zaplacena v únoru 2008. Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2008 ČSSZ učinila opravu výpočtu přiznané částky a doplatila žalobci 18,- Kč. Dne 2. 1. 2008 požádal žalobce žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve výši 60.000,- Kč. Žalovaná na tuto žádost neodpověděla. Žalobce podal žalobu proti žalované u soudu dne 6. 8. 2008. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – k tomu uvedl, že ČSSZ ve věci rozhodovala celkem čtyřikrát, v prvém případě překročila zákonnou lhůtu o deset dnů, ve druhém o dvacet pět dnů, třetí rozhodnutí vydala ve lhůtě stanovené Krajským soudem v Plzni a čtvrté rozhodnutí se týkalo pouze opravy početní chyby ohledně částky 18,- Kč. Lhůta k vydání rozhodnutí tak byla překročena o třicet pět dnů, čímž v řízení před ČSSZ došlo k nesprávnému úřednímu potupu. Takovýto průtah nelze však považovat za nepřiměřený, a tudíž jako přiměřené zadostiučinění postačí samotné konstatování porušení práva. K argumentu žalobce, že k nesprávnému úřednímu postupu v řízení před ČSSZ došlo také tím, že tento orgán nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud uvedl, že pokud orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 20 zákona č. 82/1998 Sb., což je i případ toho, že orgán státu ve svém rozhodnutí neaplikuje judikaturu Ústavního soudu. Bezpředmětnou shledal odvolací soud námitku žalobce, že v důsledku postupu ČSSZ vznikly žalobci potíže v podobě trestního stíhání v souvislosti s jeho povinností vyplatit sestře dědický podíl. Policie České republiky stíhala žalobce pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 1. 2006 při projednání dědictví zamlčel dalšímu dědici, že pro řadu dluhů není schopen splácet své závazky a že na jeho majetek je vedena exekuce. Tím měl dosáhnout toho, že tento další dědic s ním uzavřel dohodu, podle níž zdědil nemovitost a zavázal se vyplatit vypořádací podíl. Trestní stíhání žalobce tedy bylo vyvoláno jednáním žalobce v dědickém řízení, nikoliv průtahy v řízení před ČSSZ. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání maje zato, že otázky v něm řešené jsou zásadně právně významné. Dovolatel klade otázku, zda lze dlouhou délku řízení vedeného správním orgánem omluvit, jestliže správní orgán jen mírně překračuje lhůty pro vydání rozhodnutí a zároveň opakovaně v téže věci vydává rozhodnutí vadná. Podotýká, že ačkoliv mělo řízení trvat maximálně třicet dnů, trvalo celkem tři roky a čtyři měsíce. Dále je třeba dle dovolatele posoudit situaci, v níž „ke škodě občana správní orgán neaplikuje řádně judikaturu Ústavního soudu“. Ustanovení § 20 zákona č. 82/1998 Sb. řeší odpovědnost územních samosprávných celků, a nikoliv správního orgánu. Dovolatel dále formuluje otázku, kdo má nést náklady řízení, když nesprávný úřední postup byl prokázán, ale soud dojde k závěru, že postačí samotné konstatování porušení práva. Má za to, že jestliže prokázal porušení práva, měla mu být přiznána přiměřená náhrada nákladů řízení, byť se mu zadostiučinění dostalo jinou formou, než navrhoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel chybně interpretuje rozhodnutí obou soudů a že jeho dovolání nesplňuje zákonné předpoklady přípustnosti, neboť neuvádí, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a z jakých důvodů. Žalobce neoznačil žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani neuvedl, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel pak ani neuvádí, kterému soudu je dovolání určeno. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 41 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se předně neztotožňuje s námitkami žalované o vadnosti žalobcova dovolání. V dovolání sice není ve smyslu § 42 odst. 4, věty první, o. s. ř. (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) uvedeno, kterému soudu je určeno, avšak již z toho, že podle § 10a o. s. ř. o dovoláních rozhoduje toliko Nejvyšší soud, není pochyby o tom, kterému soudu je dovolání žalobce určeno. Dovolatel také výslovně neuvádí, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání je však zřejmé, že brojí jak proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, tak i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu tedy napadá v celém rozsahu. Z obsahu dovolání je také zcela zřejmé, že dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci, což pramení již z toho, že dle jeho názoru je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného roz