30 Cdo 251/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 251/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2024 Spisová značka:30 Cdo 251/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.251.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 3 předpisu č. 500/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 251/2024-173 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Novanským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 115 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 20/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 91 Co 179/2023-119, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 91 Co 179/2023-119, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se (po částečné změně žaloby a jejím částečném zpětvzetí) domáhal zaplacení částky 115 724 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „OIP ČB“), kterého se měl dopustit tím, že dopisem ze dne 1. 11. 2016 žalobci sdělil výsledek kontroly u A. M. (dále jen „zaměstnavatel“) spočívající v tom, že v období od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016 vykonával žalobce pro zaměstnavatele práci na základě dohody o provedení práce (dále jen „DPP“) uzavřené dne 30. 6. 2015, žalobci nevyplacená mzda za toto období činila 83 500 Kč a výplatní termín byl stanoven na 15. 3. 2016. Žalobce se touto informací řídil, což následně vedlo k promlčení části jeho nároku vůči zaměstnavateli z titulu nevyplacené mzdy. Žalovaná částka byla představována částkou 90 476 Kč, k jejímuž promlčení mělo dojít v souvislosti s nesprávným úředním postupem OIP ČB, a částkou 25 248 Kč tvořenou náklady řízení před soudy obou stupňů, kterou žalobce musel svému zaměstnavateli hradit v důsledku částečného neúspěchu v soudním sporu. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 C 20/2022-87, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 95 500 Kč od 1. 4. 2016 do 18. 2. 2022 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 115 724 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III). 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že e-mailem ze dne 21. 3. 2016 se žalobce obrátil na OIP ČB s podnětem ke kontrole zaměstnavatele pro podezření z bezdůvodného obohacení, neboť někdy od září 2015 do ledna 2016 pro zaměstnavatele řádně vykonával práci, za kterou nepobíral mzdu. Současně žádal o vyrozumění, jak bylo s podnětem naloženo, a případně o výsledek kontroly. Žalobce uvedl, že pro zaměstnavatele pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2015 v době od 2. 1. 2015 do 30. 6. 2015 na pozici řidič mezinárodní kamionové dopravy. Tento pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2015. Asi po šesti týdnech byl žalobce zaměstnavatelem kontaktován s nabídkou opětovného navázání spolupráce. Žalobce na nabídku přistoupil, ale jelikož se jednalo o tzv. honem akci - priorita byla jet okamžitě, měli novou smlouvu sepsat až dodatečně. K tomu ovšem nedošlo ani po sdělení, že pokud zaměstnavatel žalobci nezaplatí, na čem se dohodli, nebude nadále tvořit jeho fakturaci. Tím vše skončilo a veškeré výzvy k vyrovnání zaměstnavatel ignoroval, nevydal žalobci ani potvrzení o zaplacení záloh na daň z doby legálního zaměstnávání, čímž znemožnil daňové vyúčtování na finačním úřadu. 4. Přípisem ze dne 20. 4. 2016 OIP ČB žalobci sdělil, že na základě jeho podnětu bude provedena kontrola dodržování právních předpisů v oblasti, na kterou upozornil, a po jejím ukončení bude žalobci zaslána informace o výsledku spolu se sdělením, zda byly skutečnosti uváděné v podnětu žalobce kontrolou potvrzeny. Žalobce byl současně upozorněn, že orgány inspekce práce nedisponují oprávněními, která by jim umožňovala vymáhat individuální nároky jednotlivých zaměstnanců. Jejich uspokojení se lze domáhat žalobou u soudu. Dne 19. 5. 2016 se žalobce dostavil na OIP ČB, kde s ním byl sepsán záznam o úkonech předcházejících kontrole, v němž potvrdil to, co uvedl v podnětu ke kontrole. V rámci kontroly provedené u zaměstnavatele v době od 27. 6. 2016 do 29. 9. 2016 OIP ČB mj. zjistil, že zaměstnavatel uzavřel s žalobcem dne 30. 6. 2016 (správně 2015; poznámka dovolacího soudu) DPP (OIP ČB obdržel její kopii s doložkou zaměstnavatele ze dne 15. 7. 2016 stvrzenou jeho podpisem, že kopie souhlasí s originálem), v níž byl sjednán rozsah práce do 300 hodin a odměna ve výši 130 Kč/hod. se splatností do 15. dne po uplynutí období, na které byla DPP sjednána. DPP byla sjednána na dobu určitou od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016. Žalobce pro zaměstnavatele odpracoval v době od 1. 7. 2015 do 4. 2. 2016 celkem 942,33 hodin, byla mu však poskytnuta odměna pouze za 300 hodin. OIP ČB tak konstatoval pochybení zaměstnavatele spočívající jednak v tom, že žalobci neposkytl odměnu za zbylých 642,33 hodin, jednak v tom, že žalobci umožnil výkon práce nad v DPP sjednaných 300 hodin. 5. Dopisem ze dne 1. 11. 2016 OIP ČB žalobci sdělil, že kontrolou u zaměstnavatele byl zjištěn výkon práce řidiče žalobcem v období od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016. Tento výkon vykazoval znaky závislé práce, tj. byla vykonávána práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonával osobně. Na toto období byla uzavřena DPP ze dne 30. 6. 2015, ve které byla sjednána odměna ve výši 130 Kč/hod. se splatností do 15. dne po uplynutí období, na kterou byla DPP uzavřena, tj. 1. 7. 2015 až 29. 2. 2016. Žalobci byla poskytnuta odměna dne 11. 3. 2016 pouze ve výši 39 000 Kč za 300 hodin. Kontrolovaná osoba žalobci neposkytla odměnu za 642,33 odpracovaných hodin, čímž porušila § 144 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. OIP ČB žalobce současně opětovně upozornil, že orgány inspekce práce nedisponují oprávněními, která by jim umožňovala vymáhat individuální nároky jednotlivých zaměstnanců. Podrobnější informace k provedené kontrole OIP ČB žalobci odmítl sdělit s ohledem na zákonnou povinnost mlčenlivosti. 6. Na podkladě kontrolních zjištění zahájil OIP ČB dne 16. 2. 2017 správní řízení, jehož účastníkem byl pouze zaměstnavatel. Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2018, které nabylo právní moci dne 14. 11. 2018, OIP ČB uznal zaměstnavatele vinným ze spáchání správních deliktů na úseku odměňování zaměstnanců a na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a uložil mu (společně s dalšími správními delikty) pokutu ve výši 36 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí hodnotil OIP ČB předmětnou DPP předloženou v rámci kontroly jako existující, uzavřenou řádně a opravdově. Rozhodnutí bylo doručováno pouze zaměstnavateli. 7. S odvoláním na dopis OIP ČB ze dne 1. 11. 2016 se žalobce obrátil dne 20. 2. 2019 na Okresní soud v Havlíčkově Brodě s žalobou o zaplacení částky 83 500 Kč (642,33 hodin x 130 Kč) se zákonným úrokem z prodlení od 16. 3. 2016 do zaplacení. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 C 14/2019-110, žalobě vyhověl do částky 10 118,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 3. 2016 do zaplacení, ve zbytku ji zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit zaměstnavateli náhradu nákladů řízení ve výši 30 170 Kč. Předmětnou DPP soud hodnotil jako neplatnou s tím, že žalobcem skutečně odpracované hodiny několikanásobně přesáhly rozsah prací povolený dle zákoníku práce, přičemž této skutečnosti si dle soudu strany dohody musely být vědomy již při jejím uzavírání, neboť ji v podstatě uzavíraly namísto pracovní smlouvy. S ohledem na skutečnost, že žalobce práci pro zaměstnavatele s jeho vědomím a dle jeho pokynů skutečně vykonával, pak soud dospěl k závěru, že v daném případě vznikl tzv