30 Cdo 2642/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2642/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2015 Spisová značka:30 Cdo 2642/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2642.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Neplatnost právního úkonu Dobrá víra Katastr nemovitostí Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 1. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.3.2016IV.ÚS 775/16JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto30.8.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2642/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobců a) J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36, proti žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 19 Co 452/2010-484, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č. j. 5 C 225/2008-177, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 19 Co 452/2010-484, určil, že žalobci jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů prvoinstančního, odvolacího i dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž – jak lze dovodit z obsahu jeho dovolání – zákonu odpovídajícím způsobem vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „existence dobré víry nabyvatele nemovitosti jako vyvratitelné domněnky a podmínky jejího vyvrácení podle ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb.“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Dovolatel v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, v němž dovolací soud vyložil právní názor, že „Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, pouhá, třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou.“ K tomu dovolatel uvádí, že „za situace, kdy žalovaný popřel, že by o nárocích žalobců věděl, a rodiče žalovaného popřeli, že by žalovaného o těchto nárocích informovali, a rovněž za situace, kdy sám odvolací soud připouští, že nebylo prokázáno doručení výzvy žalobců, lze shora popsané závěry odvolacího soudu označit nikoli za vyvrácení domněnky, nýbrž za pouhé vyslovení pochybnosti. Žalovaný má totiž za to, že odvolacím soudem konstruovaný ‚neúplný řetěz nepřímých důkazů o nejpravděpodobnějším průběhu skutkového děje‘ na nic jiného než na pouhou pochybnost objektivně postačovat nemůže. Žalovaný má za to, že pokud by k vyvrácení vyvratitelné domněnky měla existovat pouhá pravděpodobnost, a nikoli vyvrácení kategorické, ztrácí takové domněnky své opodstatnění.“ V posuzovaném případě ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení právní otázky týkající se aplikace § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, který v době své platnosti a účinnosti stanovil, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Odvolací soud byl totiž vázán právním názorem Ústavního soudu, jak byl vyložen v jeho nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12. Především však napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádné kolizi s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003 (poznámka Nejvyššího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jak nedůvodně ve svém dovolání namítá dovolatel, neboť nijak nesouvisí ať již s výkladem či aplikací zmíněného § 11 zákona č. 265/1992 Sb., ani s posuzováním právně relevantních okolností z hlediska naplnění podmínek pro nabytí nemovité věci od nevlastníka ve světle dosavadní judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 30. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1730/2015, v němž mimo jiné vyložil: „Podle [do 31. 12. 2013 – k tomu srov. § 67 bod 1. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] tehdy platného a účinného § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění, ‚Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.‘ Jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud při formulování nové skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka však dobrou víru nabyvatele nepresumuje ve smyslu právě citovaného ustanovení, nýbrž (v odůvodnění svého nálezu – bod č. 47) výslovně stanoví, že ‚samu existenci dobré víry dalšího nabyvatele je třeba vždy náležitě posoudit a přísně hodnotit, s ohledem na všechny (roz. shora příkladmo vyložené) okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem.‘ A jak kupř. zmínil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 5261/2014 (kdy byl – stejně jako soudy obou stupňů – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11), uvedenou ‚situaci je zapotřebí oddělovat od posouzení dobré víry oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k posouzení podmínek originárního nabytí nemovitosti vydržením podle § 134 obč. zák.‘ Vhodné je také poukázat na další rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1730/2015, v němž se k otázce dobré víry uvádí: „Proti rozhodnutím obou soudů podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud shledal důvodnou; proto nálezem ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, zrušil meritorní výroky shora cit. rozsudků obou soudů týkajících se určení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, jakož i na nich závislé výroky. Ústavní soud vytkl oběma soudům (ve stručnosti shrnuto), že se nezabývaly důsledně otázkou dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odkázal přitom především na svůj nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a na v tomto nálezu dále citovanou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka. V daném případě obecné soudy vůbec nevážily působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek žalované (v řízení před Ústavním soudem vystupující v procesním postavení stěžovatelky) vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. Pečlivé přezkoumání dobré víry žalované při uzavírání kupní smlouvy s P. G. ovšem v rozhodnutích obou soudů zcela absentuje. Ústavní soud proto zavázal obecné soudy, aby se vypořádaly jak s předmětnými tvrzeními žalované (že při uz