30 Cdo 2644/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2644/2024-138 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 222 196,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 275/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, č. j. 23 Co 97/2024-117, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, č. j. 23 Co 97/2024-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonně vedeným trestním stíháním, představující jeho náklady na obhajobu. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 13. 1. 2017, č. j. KRPS-240386-213/TČ-2014-010073-BA, a následně bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 135/2018 (dále též jen „trestní řízení“). V trestním řízení bylo poté rozhodnuto o postoupení věci dle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Žalobce nejprve uplatnil neúspěšně svůj požadavek dne 27. 5. 2021 u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.”), následně pak žalobou u soudu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k postoupení věci jinému orgánu došlo z důvodu změny trestněprávní úpravy po zahájení trestního stíhání žalobce, a proto nelze dovodit, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro svou nezákonnost ve smyslu OdpŠk, tudíž není dána odpovědnost státu. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 12 C 275/2021-96, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky jdoucím od 29. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna již první podmínka zakládající odpovědnost žalované, a to existence žalobcem tvrzeného nezákonného rozhodnutí jakožto odpovědnostního titulu. Soud prvního stupně konstatoval, že měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení, když obecně se dle judikatury Nejvyššího soudu za nezákonné trestní řízení považuje i takové trestní řízení, které skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Otázka, zda byl spáchán přestupek, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. V projednávané věci však Krajský soud v Praze jako odvolací trestní soud dospěl k závěru, že žalobce se k okamžiku rozhodování prvostupňového soudu (a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání) trestného činu dopustil a k postoupení věci jinému orgánu dochází jen proto, že v mezidobí (dva měsíce před vyhlášením usnesení odvolacího soudu o postoupení věci pro přestupek) nabyla účinnosti novela trestního zákoníku měnící jeho § 138 odst. 1 týkající se výše škod a odvozeně i výše majetkového prospěchu, hodnoty věcí apod., kdy právě z toho důvodu skutek, jehož se žalobce dle rozhodnutí trestních soudů dopustil [přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“)], přestal být trestným činem. Takového trestného činu se lze dopustit pouze vůči věci větší hodnoty a za věc větší hodnoty se po shora zmíněné novelizaci považuje věc v hodnotě 100 000 Kč a výše, kdy je přitom zřejmé, že v dané věci činila hodnota jedné navigace 57 761 Kč. K nabytí účinnosti dané novely došlo (dne 1. 10. 2020) po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku (ze dne 8. 7. 2020), což bylo důvodem, proč odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc postoupil k projednání přestupkové komisi (10. 12. 2020). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a po právní stránce správně aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk. Správně tak dospěl ke svému právnímu závěru, že nebyl naplněn předpoklad existence nezákonného rozhodnutí, neboť v daném případě je třeba analogicky aplikovat § 12 OdpŠk, kdy je především třeba zohlednit fakt (důvod), pro který došlo ke zrušení odsuzujícího trestního rozsudku a postoupení do správního řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že důvodem ke zrušení odsuzujícího rozsudku a k postoupení věci do správního řízení bylo pouze to, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku došlo k novelizaci trestního zákoníku, v důsledku čehož přestal být skutek s ohledem na výši škody, resp. hodnotu věci, trestným činem. V době vydání odsuzujícího rozsudku byl správný skutkový i právní závěr soudu prvního stupně, pokud jde o kvalifikaci jednání žalobce, a jediným důvodem pro jeho zrušení tak byla novelizace trestního zákoníku. Otázkou existence příčinné souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nezákonným zahájením trestního stíhání se odvolací soud více nezabýval. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 28. 7. 2024 včasně podaným dovoláním, které směřuje proti všem jeho výrokům. 5. Dle žalobce odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zatížil své rozhodnutí vadou, neboť se nezabýval a nevypořádal s jeho argumentací. Soudy v projednávané věci nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kdy uvedená vada dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobce. Žalobce je přesvědčen, že je nutné dospět k závěru, že z materiálního hlediska usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné je, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno naplnění předpokladů jeho trestněprávní ani správněprávní odpovědnosti (jeho vina nebyla dosud vyslovena žádným pravomocným rozhodnutím), a tedy je v souladu se zásadou presumpce neviny nutné pohlížet na něj jako na bezúhonného. Nelze tak ani akceptovat spekulativní závěr, že nebýt novelizace trestního zákoníku, došlo by k odsouzení žalobce. Požadavek soudů nižších stupňů na existenci nezákonného rozhodnutí považuje žalobce za formalistický, když na jedné straně nedává právní úprava obžalovanému procesní prostředky, jak se domoci vyslovení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, na druhé straně však trvá na existenci nezákonného rozhodnutí jako předpokladu odpovědnosti státu. 6. Žalobce se táže, zda se jedná o nezákonné usnesení o zahájení jeho trestního stíhání v případě, bylo-li trestní stíhání žalobce ukončeno usnesením o postoupení věci pro přestupek podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, že jednání, jež bylo žalobci (obviněnému) kladeno za vinu, nebylo na místě posoudit jako trestný čin, a to pro změnu trestního zákoníku, k níž došlo během jeho trestního stíhání, ale přicházelo v úvahu jeho posouzení jako přestupek. 7. Žalovaná ve vyjádření ze dne 2. 9. 2024 uvedla, že odvolací soud se nedopustil nesprávného právního posouzení a dovoláním napadené soudní rozhodnutí je bez vad. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo proc