30 Cdo 3127/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3127/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2025 Spisová značka:30 Cdo 3127/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.3127.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada cestovních, stěhovacích a jiných výdajů Náhrada škody způsobená státem Náhrada škody zaměstnavatelem Nezákonné rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 79 odst. 3 předpisu č. 221/1999 Sb. § 3 předpisu č. 62/1994 Sb. § 555 o. z. § 7 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 09.04.2025IV.ÚS 1090/25 Lucie Dolanská Bányaiová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 6211. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3127/2024-193 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 365/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 147/2024-135, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 147/2024-135, se ve výroku I, mimo té části, kterou byla potvrzena část výroku I rozsudku soudu prvního stupně zamítající uplatněný nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2018 do zaplacení, a ve výroku II, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 C 365/2022-100, mimo té části výroku I tohoto rozsudku, kterou byl zamítnut nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2018 do zaplacení, zrušují a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 C 365/2022-100, zamítl žalobu, podle které měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 3 186 107,63 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy ve formě ušlých náhrad zvýšených životních nákladů, daňových úlev a nákladů na bydlení (neproplacením nájemného a neposkytováním bezplatného bydlení), které by žalobce pobíral po dobu svého zařazení na zahraničním pracovišti při strukturách Severoatlantické aliance (dále jen „NATO“) v Polsku, které mělo trvat 3 roky (od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018). Vyplacení těchto náhrad podle žalobce zabránilo nezákonné rozhodnutí žalované – personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 143/2017 (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), kterým byl žalobce s účinností od 1. 7. 2017 předčasně přeložen na jiné místo výkonu služby na území České republiky a které bylo pro nezákonnost pravomocně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 6 Ad 15/2017-136, a zůstal nedotčen i na základě podané kasační stížnosti, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 6 As 350/2020-88. 4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce byl personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky AČR ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 9272/2015, s účinností od 1. 7. 2015 zařazen na služební místo vedoucí starší právník – specialista právního oddělení inspektorátu NGŠ Velení AČR a jmenován do hodnosti podplukovníka. Po úspěchu ve výběrovém řízení byl žalobce vyslán v rámci struktur NATO na pozici právního poradce Mnohonárodního sboru Severovýchod v polském Štětíně, a to na dobu od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018. Na základě rozhodnutí prvního zástupce náčelníka Generálního štábu ze dne 29. 11. 2016, č. j. MO 623/2016-5133, byla rotace na tomto služebním místě změněna na období dvou let počínaje termínem 1. 8. 2017. Navazujícím nezákonným rozhodnutím byl žalobce s účinností od 1. 8. 2017 opětovně zařazen na původní služební místo a přeložen na jiné místo výkonu služby v rámci České republiky. Tento personální rozkaz žalobce úspěšně napadl ve správním soudnictví, následně se domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Na tomto základě soud prvního stupně shledal, že žalobou uplatněný nárok není důvodný, jelikož přiznání náhrady zvýšených životních nákladů podle § 79 zákona č. 221/1999 Sb., zákon o vojácích z povolání (dále také „ZoV“) je podmíněno pravidelným místem výkonu služby mimo území České republiky. Účelem této náhrady tak není obecně rozšíření majetkové sféry vojáka, nýbrž pokrytí jeho zvýšených životních výdajů při zahraničním služebním pobytu. Nebylo tak možné přisvědčit námitce žalobce, že náhrada zvýšených životních nákladů tvoří určitou nadstandardní součást platu vojáka. Tato náhrada není poskytována jako pravidelná odměna za práci, ale toliko jako kompenzace specificky vznikajících nákladů při působení v zahraničí. Vznik jakékoliv majetkové újmy z titulu neposkytnutí náhrady zvýšených životních nákladů je zásadně vyloučen u zaměstnance, který svou práci v zahraničí fakticky nevykonává, neboť tento zaměstnanec logicky nenese vyšší životní náklady, které by bylo nezbytné jeho zaměstnavatelem finančně dorovnávat. 5. Odvolací soud k žalobcem podanému odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se s právním i skutkovým hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožnil. Zdůraznil, že nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále také „nařízení vlády“ nebo „nařízení vlády č. 62/1994 Sb.“). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda. Co se týče žalobcem připomínaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, jež se týkal obdobné problematiky, odvolací soud jeho závěry neshledal v okolnostech nynější věci přiléhavými. Žalobce v nynějším případě netvrdil, že by účelem náhrad zvýšených životních nákladů mělo být oboustranně odsouhlasené dorovnání jeho sníženého „tabulkového“ platu, ani že by jimi byla kompenzována nedostatečná výše jeho platu v porovnání s platem ostatních osob v obdobné pozici vyslaných a placených jinými členskými státy NATO. S žalobcem také nebyl (jako ve věci judikované Ústavním soudem) ukončen služební poměr, jelikož i nadále vykonával službu ve služebním zařazení v rámci své odbornosti v České republice. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné (více než šedesátistránkové) dovolání. 7. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, zejména od právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23. Podle dovolatele z nich (1) vyplývá, že v případech škody způsobené při výkonu veřejné moci má být státními orgány nahrazena celá vzniklá škoda, včetně ušlé náhrady zvýšených životních nákladů, pokud se prokáže, že tato nesloužila svému obecnému účelu. Dále je napadené rozhodnutí (2) v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, podle nichž je třeba aplikovat princip plné náhrady způsobené újmy, což znamená nezbytnost nahradit poškozenému veškerou majetkovou hodnotu, která by mu za normálního běhu věcí náležela. To podle dovolatele v jeho případ