30 Cdo 3136/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3136/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2008 Spisová značka:30 Cdo 3136/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3136.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3136/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) C. S. G. A. K., a b) I. I. B., spol. s r.o., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1609/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č.j. 9 Cmo 366/2005-279, t a k t o : I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č.j. 9 Cmo 366/2005-279, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobce b) se odmítá. III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali proti žalovanému úhrady částky 220.000,- Kč z titulu práva na pojistné za pojištění nákladu do zahraničí. Přepravu prováděl žalovaný pro společnost Š. jaderné strojírenství. Jeho povinností bylo náklad pojistit a pojistné ve výši 225.000,- Kč mu bylo společností Š. proplaceno. Pojištění nákladu zprostředkoval druhý žalobce pro pojišťovací společnost, kterou je první žalobce. Žalovaný odmítl pojistné žalobcům uhradit s tím, že první žalobce neměl k pojištění přepravovaného nákladu na území České republiky oprávnění, přičemž se žádným z žalobců neuzavřel pojistnou smlouvu; pouze se informoval o podmínkách pojištění. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. července 2005, č. j. 23 Cm 1609/97-236, uložil žalovanému zaplatit prvnímu žalobci částku 220.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 9.7.1996 do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovaným žalobu na zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. S ohledem na mezinárodní prvek věci se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů a rozhodného práva. Dospěl k závěru, že vzhledem k ustanovení § 37 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, je dána pravomoc českého soudu a projednávaný vztah je nutno posoudit podle německého práva, konkrétně podle zákona o pojistných smlouvách z 30.5.1908, ve znění platném k datu 24.6.1996. Konstatoval, že pojistná smlouva podle uvedeného předpisu se uzavírá neformálně, pokud není sjednána písemná forma. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že mezi prvním žalobcem a žalovaným vznikl pojistný smluvní vztah. Námitku žalovaného, že první žalobce neměl povolení provozovat činnost v pojišťovnictví na území České republiky, nepovažoval soud prvního stupně za relevantní, když akcentoval skutečnost, že první žalobce je pojišťovací společností typu londýnské pojišťovací společnosti L., která operuje na celosvětové úrovni v oblasti pojišťovnictví bez jakékoli územní diskriminace s tím, že v oblasti přepravy zboží v rámci mezinárodního obchodu jde o volné podmínky. S přihlédnutím k tomu soud prvního stupně dovodil, že první žalobce, který je pojišťovnou se sídlem v zahraničí, může provozovat na území České republiky pojišťovací činnost za podmínky, že ji provozuje prostřednictvím společnosti založené podle obchodního zákoníku, v daném případě druhého žalobce. Ve vztahu ke druhému žalobci pak soud prvního stupně žalobě nevyhověl s odůvodněním, že druhý žalobce, který byl pouze zprostředkovatelem, neměl nárok na vyplacení pojistného, ale pouze na provizi poskytnutou prvním žalobcem. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 9 Cmo 366/2005-279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k prvnímu žalobci, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a částečně souhlasil i s jeho závěry. Zejména se v zásadě přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že v daném případě ke sjednání pojištění došlo. Souhlasil i s tím, že se jednalo o pojištění zásilky během přepravy, která se zčásti měla konat mimo území České republiky. Současně však konstatoval, že podmínky podnikání v pojišťovnictví a státní dozor nad pojišťovnictvím v rozhodné době (tj. v době žalobci tvrzeného vzniku pojistného vztahu) upravoval zákon č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví. Podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona mohla podnikat v pojišťovnictví na území ČR, za podmínek v zákoně stanovených, pojišťovna nebo zajišťovna založená jako státní podnik, akciová společnost anebo jako družstvo či družstevní podnik. Podle § 2 odst. 2 téhož zákona mohly za podmínek zákonem stanovených s povolením Ministerstva financí České republiky v rozsahu uděleného povolení podnikat v pojišťovnictví i jiné subjekty než uvedené v § 2 v odst. 1 citovaného předpisu. Podle § 8 zmiňovaného zákona k podnikání v pojišťovnictví udělovalo povolení Ministerstvo financí České republiky jako orgán státního dozoru nad pojišťovnictvím ČR. Uzavírat zprostředkovatelské smlouvy směřující k tomu, aby třetí osoby uzavřely s pojišťovnou pojistnou smlouvu, mohla tuzemská i zahraniční pojišťovna pouze na základě povolení uděleného dozorčím orgánem. Měla-li být zprostředkovatelská činnost vykonávána pro zahraniční pojišťovnu, potřeboval povolení dozorčího orgánu i zprostředkovatel. Z uvedené zákonné úpravy odvolací soud dovodil, že na území České republiky v rozhodné době byla jakákoli činnost směřující ke vzniku pojistného vztahu (ať již činnost pojišťovny jako podnikatele, či činnost jiné osoby jako zprostředkovatele) podmíněna povolením Ministerstva financí České republiky jako dozorčího orgánu. Oprávnění jednat o pojištění a uzavírat pojistné smlouvy tedy vznikalo pouze na základě povolení uděleného tímto dozorčím orgánem. Je-li nesporné, že v rozhodné době žalobci neměli povolení k podnikání v pojišťovnictví na území České republiky, pak jakékoli úkony směřující ke vzniku pojistného vztahu na území České republiky, ke vzniku pojištění činnosti osob podnikajících na území České republiky, jsou neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 o.z.). Skutečnost, že v konkrétním případě předmětem tvrzeného jednání žalobců (prvního žalobce) s žalovaným bylo sjednání pojištění zásilky během přepravy, a tato se zčásti měla konat mimo území České republiky, nemá na závěr o neoprávněnosti podnikání s důsledky neplatnosti pro úkony s tím spojené, žádný vliv. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců i zástupci žalovaného dne 23. června 2006 a právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 31. července 2006 dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že jakékoli úkony směřující ke vzniku pojistného vztahu za situace, kdy v rozhodné době žalobci neměli povolení k podnikání v pojišťovnictví na území České republiky, jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Připomněli, že tato otázka byla řešena podrobně zejména před soudem prvního stupně, kdy žalobci shodně argumentovali výkladem ustanovení § 2 odst. 3 tehdy platného zákona č. 185/1991 Sb. (a contrario). Je tedy zřejmé, že žalovaný mohl v té době využít pojištění zajištěné prvním žalobcem, neboť se jednalo o mezinárodní přepravu zboží, tedy nikoliv pouze o pojištění majetku na území České republiky, ale o pojištění majetku v mezinárodně-právním měřítku (tzv.“majetek na cestě“). Jednalo se tedy o pojištění zásilky při mezinárodní přepravě, na které nedopadá omezení v § 2 odst. 3 zák. č. 185/1991 Sb. Dovolatelé proto navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný, který považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Poukazuje na skutečnost, že žalobci nikdy neprokázali, že žalovaný s nimi skutečně uzavřel smlouvu o pojištění, a dále na to, že vzhledem k nedostatku povolení uděleného dozorčím orgánem u obou žalobců by i v případě uzavření pojistné smlouvy tato byla neplatná pro rozpor se zákonem. Navrhuje proto, aby dovolání bylo zamítnuto a bylo jim uloženo nahradit mu náklady dovolacího řízení. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě vymezené ustanovením § 240