30 Cdo 3371/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3371/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2022 Spisová značka:30 Cdo 3371/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3371.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náhrada škody způsobená státem Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 118a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1329/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3371/2021-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně N., IČO XY, se sídlem XY, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 263 656 581 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 30/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 39 Co 52/2020-204, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 39 Co 52/2020-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalované zaplacení částky 263 656 581 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského úřadu Nymburk jako stavebního úřadu. Ten měl spočívat v poskytnutí nesprávné územně plánovací informace ve smyslu § 139 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 21 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), kterou žalobkyně obdržela dne 21. 8. 2007 a jež se týkala podmínek vydání územního rozhodnutí na stavbu rodinných domů na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY a XY nacházejících se v katastrálním území XY a obci XY. Na jejím základě totiž společnost N., IČO XY, vynaložila náklady související s připravovaným investičním projektem spočívajícím ve výstavbě a následném prodeji zmíněných domů, načež však její žádost o umístění stavby inženýrských sítí pro předmětnou výstavbu ze dne 25. 4. 2008 byla zamítnuta pro nesoulad s platnou územně plánovací dokumentací, což vedlo ke zmaření uvedené investice. Společnost N. poté svou pohledávku na náhradu škody ve shora uvedené výši, na jejímž vzniku se měl podílet i Krajský úřad Středočeského kraje svým nedostatečným dohledem nad změnou územního plánu, postoupila žalobkyni. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 24 C 30/2016-112, žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka procesního práva, zda žalobkyně v řízení unesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu ke vzniku údajné škody, jejíž náhrady se domáhá, tj. otázka, při jejímž řešení odvolací soud dle názoru žalobkyně pochybil, přičemž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Kromě toho, že zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedenou otázku neřeší, neboť se zabývá tím, zda lze podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, poškozenému přiznat náhradu nemajetkové újmy jak z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v neprovedení úkonu či nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené době, tak i z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, jsou-li obě tyto újmy poškozeným tvrzeny a řádně specifikovány, totiž odvolací soud uvedenou procesněprávní otázku vyřešil v souladu se závěry, které ustálená judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává. Svým zřetelně vyjádřeným závěrem, v souladu s nímž žalobě nelze vyhovět proto, že žalobkyně tvrzenou škodu (představující jednu z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) nejen řádně netvrdila, ale ani ji nikterak neprokazovala (viz bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který navazuje na bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), se totiž odvolací soud neodchýlil od závěrů, které ve vztahu k předmětné otázce procesního práva Nejvyšší soud zformuloval např. v rozsudcích ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3244/18, nebo ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3517/2019. Je tomu tak proto, že zmíněný závěr učinil poté, co byla žalobkyně při jednáních konaných před soudem prvního stupně ve dnech 10. 10. 2017 a 30. 1. 2018 opakovaně vyzvána postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby své tvrzení o vzniku škody konkretizovala a současně aby jej též doložila odpovídajícími důkazy, přičemž ji soud prvního stupně též poučil o nepříznivých procesních následcích spojených s nevyhověním této výzvě (viz č. l. 79 a 86 spisu), načež žalobkyně na tuto výzvu (která odrážela též zjištění soudu prvního stupně, že společnost N. C.– dnes D. N. – plánovanou výstavbu na předmětných pozemcích ve skutečnosti realizuje) reagovala pouze předložením listinného materiálu obsahujícího specifikaci způsobu vyčíslení předmětné škody, jenž byl dne 13. 2. 2018 zpracován předsedou jejího představenstva P. J. (viz č. l. 101 a násl. spisu) a který vzhledem k postavení jeho zpracovatele (a v souladu se závěry plynoucími např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1749/2017) soudy obou stupňů považovaly nikoliv za důkaz, nýbrž jen za doplnění žalobních tvrzení (nadto nedostatečné). Za této situace pak ani další otázky, které žalobkyně v dovolání zformulovala (tj. otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a namítaným nesprávným úředním postupem Městského úřadu Nymburk či Krajského úřadu Středočeského kraje, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované v úvodu zmíněným rozsudkem také odchýlit, a otázka vlastního nesprávného úředního postupu spočívajícího v rozporu územního plánu města Nymburk ze dne 28. 6. 2004 a jeho následné změny, kterou odvolací soud dle názoru žalobkyně neřešil v souladu se závěry plynoucími např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1024/2011), nemohou přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného § 237 o. s. ř. odůvodnit. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,