30 Cdo 3441/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3441/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2013 Spisová značka:30 Cdo 3441/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3441.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Předběžné opatření Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3441/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně VETT, a.s., identifikační číslo osoby 25404717, se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 269/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 16 Co 96/2012-86, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, č. j. 17 C 269/2010-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, co do částky 340.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 440.000,- Kč s přísl. spočívající v nemožnosti „disponovat“ se svým majetkem, jež jí měla být způsobena v důsledku nesprávného postupu Okresního soudu v České Lípě ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 203/2007 (dále jen „posuzované řízení“), neboť soud vedl řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, v rámci něhož bylo vydáno předběžné opatření o zákazu „disponovat“ s nemovitostmi, přestože šlo o spor z veřejnoprávní smlouvy, k jehož rozhodování není dána pravomoc obecných soudů. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci žádosti žalobkyně nevyhověla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010. V posuzovaném řízení se žalobkyně (město Česká Lípa) domáhala po žalované (VETT, a.s.) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatného právního úkonu (Smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/94 Sb., o silniční dopravě) v celkové výši 70,512.023,68 Kč s přísl. Okresní soud v České Lípě vydal dne 8. 7. 2008 k návrhu žalobkyně ze dne 7. 7. 2008 předběžné opatření, kterým zakázal až do dne právní moci rozhodnutí o věci samé žalované společnosti „disponovat“ s nemovitým majetkem. Toto usnesení bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nabylo právní moci dne 24. 9. 2008. Žalovaná podala dne 24. 7. 2009 návrh na zrušení předběžného opatření, který soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2009 zamítl. K odvolání žalované bylo posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2010 zrušeno, řízení zastaveno, a věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj s tím, že v dané věci není dána pravomoc obecného soudu. V mezidobí soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009 rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná, k odvolání žalované společnosti však odvolací soud usnesením ze dne 11. 3. 2010 napadený rozsudek zrušil, řízení zastavil, a věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil usnesení Krajského soudu ze dne 11. 3. 2010, kterým byl zrušen vyhovující mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že „vymezoval-li dovolatel (žalobce město Česká Lípa) již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o věci v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný.“ Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí (usnesení o nařízení předběžného opatření) bylo rozhodnutím nezákonným, a to s ohledem na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v mezidobí o věci rozhodl Krajský úřad pro Liberecký kraj jako správní orgán. Dle odvolacího soudu je však rozhodující, že žalobkyně skutkově vymezila předmět řízení jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonným nařízením předběžného opatření, a tudíž na projednávanou věc zcela dopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 32/2009 s právní větou: „Za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“ Odpovědnost za škodu nebo jinou újmu nese ten, kdo o nařízení předběžného opatření požádal, a to bez zřetele k tomu, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či ke zrušení předběžného opatření došlo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. V projednávaném případě došlo k zániku předběžného opatření rozhodnutím Krajského soudu v Ústní nad Labem, pobočka Liberec ze dne 11. 3. 2010, kterým bylo řízení zastaveno, a zaniklo tedy z jiných než v § 77a odst. 1 o. s. ř. vypočtených důvodů. Za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou předběžným opatřením proto nese výlučnou odpovědnost navrhovatel předběžného opatření. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku předmětu řízení, neboť žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným postupem obecných soudů spočívajících v tom, že došlo k vydání předběžného opatření nepříslušným orgánem. Ze žaloby dle dovolatelky nevyplývá, že by byl předmět řízení skutkově vymezen tím, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného nařízení předběžného opatření, byť předběžné opatření nařídila osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Dovolatelka rovněž namítla, že soudce Okresního soudu v České Lípě ani po zastavení řízení nepostupoval v souladu s § 10 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neboť nezaslal příslušnému katastrálnímu úřadu oznámení o pominutí důvodů pro vyznačení poznámky o předběžném opatření, a tím záměrně udržoval při životě nezákonně nařízené předběžné opatření. Žalobkyni tak bylo od 7. 8. 2008 do 7. 5. 2010 nezákonně bráněno v „dispozici“ s předmětem vlastnického práva. Dle dovolatelky je za nezákonný postup orgánu veřejné moci odpovědna žalovaná, a tuto odpovědnost nelze přenášet na navrhovatele předběžného opatření. Dovolatelka dále namítla nesprávné právní posouzení otázky nezákonnosti předběžného opatření a dezinterpretaci usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, který pouze uvedl, že pokud by se jednalo o spor z bezdůvodného obohacení, je ve věci příslušný obecný soud, pokud by se jednalo o spor z veřejnoprávní smlouvy, je ve věci příslušný správní orgán. Nezákonnost usnesení Nejvyššího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že bylo vydáno bez ohledu na to, že o tomtéž sporu již bylo rozhodnuto správním orgánem, a celé řízení mělo být zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Tuto skutečnost však považoval odvolací soud za zcela nepodstatnou. S tvrzením odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by rozhodnutí