30 Cdo 3480/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3480/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 5. 2009 Spisová značka:30 Cdo 3480/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3480.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3480/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. ú. ve Z., proti žalované P. Ř., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 207/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 60 Co 361/2005-236, takto: Dovolání žalované se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 6 C 207/2003-118, určil, že je vůči žalobci právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., který dne 20.6.2000 učinila M. K., (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 10. září 2004, č.j. 60 Co 72/2004-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí bylo procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o.s.ř. Po následujícím řízení Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. srpna 2005, č.j. 6 C 207/2003-199, určil, že je vůči žalobci právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., který dne 20.6.2000 učinila M. K. (výrok I.). Současně uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek ve výši 13.500,- Kč (výrok II.) a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).   Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči daňovému dlužníku M. K., matce žalované, vymahatelnou pohledávku přiznanou v celkové výši 7.978.789,56 Kč vykonatelnými výkazy nedoplatků a vykonatelnými platebními výměry. Dne 20.6.2000 M. K. odmítla do protokolu dědictví vůči notáři, u kterého bylo vedeno řízení o dědictví po zůstavitelce E. T. pod sp. zn. D 2152/97. Na místo M. K. nastoupila její jediná právní nástupkyně žalovaná, která dědictví neodmítla a které jí bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28.11.2001, č.j. D 2152/97-186, s tím, že čistá hodnota jmění zůstavitelky a dědictví činila 6.342.267,50 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 42a obč. zák. a dovodil existenci aktivní věcné legitimace žalobce jakož i pasivní věcné legitimace žalované a dále i splnění všech podmínek odporovatelnosti. Žalovaná, která je ve vztahu k daňovému dlužníkovi M. K. osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 116 a § 117, neprokázala vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání úmyslu daňového dlužníka zkrátit odmítnutím dědictví (odporovatelným právním úkonem) uspokojení žalobcovy pohledávky. Obrana žalované, která spočívala v poukazu na předluženost dědictví, nemohla obstát, neboť jak vyplývá z citovaného usnesení o potvrzení dědictví, čistá hodnota jmění zůstavitelky byla zjištěna ve výši 6.342.267,50 Kč a dědictví tedy nebylo předluženo. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.500,- Kč (výrok II.) a současně rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám dále zejména uvedl, že splnění podmínek odporovatelnosti z časového hlediska je nutno posuzovat nikoliv pouze k okamžiku, kdy došlo k odmítnutí dědictví, ale též až k okamžiku, kdy nastupující dědic dal najevo svou vůli dědictví neodmítnout. Je tomu tak z toho důvodu, že samotné odmítnutí dědictví do úvahy přicházejícím dědicem ještě neznamená, že další nastupující dědic má z tohoto úkonu objektivně zjistitelný prospěch, neboť ten je založen až jeho projevem vůle, že dědictví neodmítá, byť již ke dni smrti zůstavitele. Nastupující dědic by objektivně nemohl vykonávat „náležitou pečlivost“ k prokázání, že nemohl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele poznat, jestliže by tato jeho povinnost byla vázána na okamžik, kdy jako dědic v dědickém řízení doposud nevystupuje. Na základě provedeného dokazování v souzené věci by však byl procesní výsledek shodný i kdyby průkaz náležité pečlivosti byl vztažen již k okamžiku odmítnutí dědictví. Odmítnutím dědictví došlo objektivně ke zkrácení upokojení pohledávky žalobce. Z přehledu aktiv dědického řízení po zůstavitelce E. T. se totiž podává, že aktiva dědictví nebyla tvořena jen nemovitostmi zatíženými zástavním právem, ale také nemovitostmi, na kterých zástavní právo nevázlo, a také dalšími movitými věcmi a jinými majetkovými hodnotami. Pokud nebyl proveden faktický výkon rozhodnutí, jsou závěry žalované o nemožnosti uspokojení žalobce s poukazem na zatíženost předmětných nemovitostí zástavním právem předčasné a pouze hypotetické, neboť ani zatížení nemovitostí zástavním právem nemusí bez dalšího vylučovat uspokojení pohledávek žalobce výkonem rozhodnutí. Pokud jde o splnění podmínky vynaložení „náležité pečlivosti,“ žalovaná založila svou obranu na tvrzení, že odporovaný úkon uspokojení pohledávek věřitelů objektivně nezkracuje. V odvolacím řízení dále tvrdila, že činila úkony směřující ke zjištění stavu dědictví, kdy poukazovala na okolnost, že v důsledku převahy pasiv (daných zejména existujícími zástavními právy na nemovitostech) nad aktivy bylo dědictví fakticky předluženo a nemohlo pak objektivně dojít ke zkrácení věřitelů. Podle odvolacího soudu je tak z povahy věci vyloučeno, aby žalovaná současně činila úkony „náležité pečlivosti“ ke zjištění, že úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat, neboť taková činnost je právě podmíněna závěrem, že ke zkrácení věřitele objektivně dochází a že dlužník tento zkracující úkon učinil v úmyslu uspokojení pohledávky svého věřitele zkrátit, což se v případě úkonu ve prospěch blízké osoby předpokládá. Ani samotné úkony směřující ke zjištění stavu dědictví z hlediska jeho předluženosti samy o sobě nemohou být dostačující pro závěr o vynaložení „náležité pečlivosti,“ když i případné odmítnutí předluženého dědictví může být okolností, která pojmově zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, jak shora odvolací soud dovodil. Nemohou být výrazem „náležité pečlivosti“ také již proto, že se jinak pojmově neváží k rozpoznání absence úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů, ale směřují pouze ke zjištění objektivního stavu dědictví.     Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí  spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatelka zejména namítá, že aktivní činnost vyvinutá k poznání stavu dědictví je v případě zjištění jeho předlužení zároveň činností, která směřovala i ke zjištění eventuelního úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Pokud je zjištěna předluženost dědictví, automaticky to vylučuje objektivní možnost dlužníka zkracovat věřitele. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že splnění podmínek pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu odmítnutí dědictví je z časového hlediska možno posuzovat nikoli pouze k okamžiku, kdy došlo k odmítnutí dědictví, ale též až k okamžiku, kdy nastupující dědic dal najevo svou vůli dědictví neodmítnout. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že vyvinutí náležité pečlivosti při poznání úmyslu zkrátit věřitele je podmíněno předpokladem, že ke zkracování věřitele objektivně dochází a že při absenci předpokladu zkrácení věřitele není ani možno náležitou pečlivost ke zjištění možného úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele vyvinout. Dovolatelka se totiž naopak domnívá, že možnost poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele je objektivně možná pouze v případě skutečného zkracování. Řízení odvolacího soudu je konečně postiženo vadou, která měla za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud zjišťoval otázku předluženosti dědictví až k okamžiku vydání usnesení ze dne 28.11.