30 Cdo 3514/2021 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3514/2021-196 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce S. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 57/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 35 Co 181/2021-168, takto: I. Dovolání žalobce směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021, č. j. 35 Co 181/2021-168, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, č. j. 19 C 57/2020-135, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu ve výši 2 803 475 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném před Okresním soudem Brno-venkov (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 8 C 51/2004 (dále jen „posuzované řízení“) a současně po žalované požadoval též zaplacení zadostiučinění ve výši 400 000 Kč, a to z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. 2. Žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení v procesním postavení žalovaného. V řízení šlo o zaplacení částky 3 322 000 Kč s příslušenstvím a bylo zahájeno dne 4. 12. 2003, kdy byla k soudu podána žaloba. V posuzovaném řízení byl okresním soudem vydán dne 5. 12. 2008 rozsudek, č. j. 8 C 51/2004-212, jímž byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2011, č. j. 28 Co 246/2009-290. Na základě podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1415/2012-334, tak, že obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud následně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 8 C 51/2014-416, tak, že žalobě zcela vyhověl a uložil žalovanému (nynějšímu žalobci) zaplatit Z. F. (dále též „dlužník“) částku 3 322 000 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 449 984,90 Kč. K podanému odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501, uvedený rozsudek potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení, jejichž výši určil částkou 463 063 Kč. Podle pravomocného a vykonatelného rozsudku pod tíhou hrozící exekuce nynější žalobce dne 6. 5. 2015, zaplatil dlužníku na jistině částku 3 322 000 Kč, na úrocích částku 767 427,51 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 463 063 Kč. K podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4796/2016-585, rozsudek odvolacího soudu i okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud posléze rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 C 51/2004-651, uložil nynějšímu žalobci povinnost zaplatit F. částku 1 662 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku uplatněného nároku žalobu dlužníka zamítl a nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci 10. 12. 2019. Žaloba byla částečně zamítnuta z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení. 3. Žalobce v nyní projednávaném řízení tvrdil, že mu vznikla „přímá škoda“ v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, když byl nucen podle něj plnit na promlčenou pohledávku Z. F. Škodu vyčíslil částkou 2 046 214 Kč, jež sestávala z plnění na promlčený nárok, a to v částce 1 662 000 Kč, které se po odklizení původně pravomocného rozsudku stalo bezdůvodným obohacením dlužníka vůči žalobci, a dále z poloviny přiznaných úroků z prodlení v částce 384 214 Kč. Současně byl požadován ušlý zisk v částce 757 261 Kč, který žalobce definoval coby cenu peněz za dobu trvající od okamžiku, kdy se tyto dostaly do dlužníkovy dispozice, tj. 6. 5. 2015, až do okamžiku, kdy žalobci vznikl nárok na jejich náhradu vůči žalované, tj. do dne právní moci konečného rozhodnutí, tedy do 10. 12. 2019, což při sazbě (zákonného úroku z prodlení) 8,05 % ročně odpovídá požadovaným 757 261 Kč. Žalobce současně uplatnil požadavek na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení trvajícího od 4. 12. 2003 do 10. 12. 2019 ve výši 400 000 Kč. V průběhu řízení vzal žalobu ohledně tohoto nároku co do částky 176 000 Kč zpět, jelikož žalovaná v uvedeném rozsahu částku žalobci dobrovolně zaplatila. 4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Po předběžném projednání nároku sice dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v rozsahu zjištěné nepřiměřené délky řízení poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 176 000 Kč, nad tento rámec však plnění odmítla. Nárok na náhradu škody žalovaná neshledala důvodným pro jeho předčasnost, neboť u okresního soudu probíhá navazující řízení, v němž se žalobce po dlužníkovi domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Koncepce nároku na náhradu ušlého zisku není podle žalované žalobcem reálně odůvodněna, neboť není postaveno najisto, že by žalobce, i kdyby měl prostředky k dispozici, nějakého zisku dosáhl. 5. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 19 C 57/2020-135, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 2 803 475 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I) a dále částku 224 000 Kč (výrok II) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 600 Kč (výrok III). 6. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Posuzované řízení o zaplacení částky 3 322 000 Kč s příslušenstvím bylo zahájeno podáním žaloby Z. F. k okresnímu soudu dne 4. 12. 2003, jež směřovala proti nynějšímu žalobci. Soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně popsal průběh posuzovaného řízení a zejména akcentoval, že rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 12. 2008, č. j. 8 C 51/2004-212, byla žaloba zamítnuta. K odvolání tamního žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 28 Co 246/2009-290, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Na základě dovolání tehdejšího žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 28 Cdo 1415/2012-334, zrušil předcházející rozsudky okresního i krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 8 C 51/2014-416, okresní soud žalobě vyhověl a jeho rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501. K dovolání žalobce (tehdy žalovaného) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4756/2016-585, rozsudky soudů nižších stupňů opětovně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, který dne 26. 7. 2018 vyhlásil již třetí rozsudek, č. j. 8 C 51/2004-651, jímž byla žalobci (tehdy žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 662 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí nabylo (poté, co řízení o odvolání tehdejšího žalobce bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku) právní moci dne 10. 12. 2019. K požadavku na náhradu škody soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce se proti dlužníku domáhá vrácení částky, kterou mu plnil podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž byl následně Nejvyšším soudem zrušen. Řízení je vedeno před okresním soudem pod sp. zn. 19 C 57/2020. 7. V rovině právního posouzení soud prvního stupně předmětnou věc hodnotil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a), b), § 8, § 13, § 30 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Zdůraznil, že v posuzovaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, když pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 13. 11. 2013, č. j. 8 C 51/2004-416, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 28 Co 121/2014-501, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 4756/2016-585. Náhrada škody ve výši 2 046 214 Kč, kterou žalobce požadoval, pak představuje částku zaplacenou žalobcem na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo následně soudem v posuzovaném (dovolacím) řízení zrušeno pro nezákonnost. V té souvislosti však uzavřel, že nárok žalobce na náhradu uvedené částky je uplatněn předčasně, neboť žalobce se vůči svému dlužníku z důvodu, který v nynějším řízení představuje škodu, domohl vydání exekučního titulu a bezdůvod