30 Cdo 3645/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3645/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3645/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3645.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Nemajetková újma (o. z.) Ochranné známky Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. § 45 odst. 1 předpisu č. 441/2003Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3645/2017-395 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně MPM – QUALITY v. o. s., identifikační číslo osoby 479 87 430, se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení 145 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 448/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 145 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky slovně – grafické ve znění „PRIM“, č. spisu 53821, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) k návrhu společnosti ELTON hodinářská, a. s., ze dne 4. 1. 2006. Dne 12. 2. 2007 Úřad návrh zamítl. K rozkladu navrhovatelky rozhodnutí předseda Úřadu dne 8. 11. 2013 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně Úřad rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014 návrhu vyhověl a dne 17. 10. 2014 předseda Úřadu rozklad podaný žalobkyní zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí předsedy Úřadu nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že délka řízení byla ovlivněna specifičností řízení ve věcech ochranných známek, nutností vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci i mimořádnou složitostí těchto řízení. K prodloužení řízení přispělo i uplatňování procesních práv účastníky řízení, zejména žalobkyní, která podávala velké množství různých replik, návrhů apod. Podle žalované délka správního řízení odpovídala procesní a skutkové složitosti věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebyla nepřiměřená. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 11 C 448/2015-337, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle kterého posuzované řízení trvalo po dobu osmi let a devíti měsíců (od 4. 1. 2006 do 20. 10. 2014), probíhalo před Úřadem a poté předsedou Úřadu (opakované rozkladové řízení), a v obdobích od 30. 7. 2007 do 29. 05. 2008, od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013 v něm nedošlo ze strany Úřadu k žádným úkonům. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že Úřad vyčkával vydání rozhodnutí v souvisejícím řízení, které bylo zahájeno dříve a v němž byly řešeny zásadní otázky pro rozhodnutí v posuzovaném řízení, zejména otázka aktivní legitimace společnosti ELTON hodinářská, a. s. (zda byla či nebyla právní nástupkyní státního podniku ELTON a zda vstoupila či nikoliv do práv k označení „PRIM“) a zda je předmětné označení „PRIM“ autorským dílem či nikoliv, případně kdo je jeho autorem. 6. Související řízení probíhalo rovněž v dvouinstančním správním řízení před Úřadem (námitkové řízení a opakované rozkladové řízení) a dále před správními soudy, konkrétně třikrát před Městským soudem v Praze a dvakrát před Nejvyšším správním soudem. 7. Po pravomocném skončení souvisejícího řízení dne 3. 9. 2013 Úřad v posuzovaném řízení postupoval plynule, což vyplývá z přehledu položek kmenového řízení. Úřad v řízení postupoval bez zbytečných průtahů a žalobkyní vytčená období nečinnosti spadala do období, kdy vyčkával pravomocného rozhodnutí v souvisejícím řízení. O výrazné složitosti a obtížnosti obou dvouinstančních řízení před Úřadem svědčila opakovaná rozkladová řízení a v případě souvisejícího řízení i opakovaná rozhodnutí správních soudů dvou instancí, rovněž i množství návrhů, vyjádření a důkazů účastníků těchto řízení, s nimiž se Úřad musel vypořádat. 8. Odvolací soud uvedl, že při vědomí závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na posuzované řízení nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Posuzované řízení se týkalo nároků k ochranné známce, vycházejících výlučně z veřejnoprávního předpisu, nejedná se tak o nárok soukromoprávní povahy a neuplatní se tak presumpce vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v důsledku případné nepřiměřené délky řízení a takovou skutečnost by musel žalobce v řízení nejenom tvrdit, ale i prokazovat. 9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze shledat v postupu Úřadu nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pro posouzení předmětné otázky šlo za využití judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Cdo 4761/2009) uzavřít, že nesprávný úřední postup v důsledku nepřiměřené délky řízení lze dovodit pouze tehdy, jestliže k prodloužení řízení nezanedbatelným způsobem přispěl postup orgánu veřejné moci. V daném případě nelze Úřadu v jeho postupu v posuzovaném řízení nic vytknout, neboť řízení probíhalo plynule mimo dobu, kdy bylo třeba vyčkat rozhodnutí v souběžně vedeném řízení, které s posuzovaným řízením zcela zjevně souviselo. 10. Konečně odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení nedošlo bez ohledu na jeho délku k nesprávnému úřednímu postupu, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a OdpŠk. Nebylo pak již rozhodné, jaký význam řízení pro sebe přikládala, když tato okolnost by byla významná jen jako hodnotící kritérium pro stanovení výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátem, v celém rozsahu dovoláním a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 12. Podle dovolatelky je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010, když při řešení právní otázky přiměřenosti kmenového řízení dospěl k právnímu závěru, že délka kmenového správního řízení napadená žalobkyní byla přiměřená a orgán veřejné moci postupoval v kmenovém řízení správně, když vyčkával vydání rozhodnutí v souvisejícím vedlejším řízení, a to bez jakéhokoli zohlednění průběhu tohoto souvisejícího vedlejšího řízení, resp. posouzení, zda vedlejší řízení bylo skončeno v přiměřené lhůtě. 13. Naproti tomu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1008/2010 podle dovolatelky dospěl Nejvyšší soud k závěru, že probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě a jestliže délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projedn