30 Cdo 3716/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3716/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2022 Spisová značka:30 Cdo 3716/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3716.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 1, 2 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3716/2021-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. V., nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 51/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 91 Co 102/2021-106, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 91 Co 102/2021-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2020, č. j. 20 C 51/2020-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 20 C 51/2020-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované písemné omluvy za to, že v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 As 41/2019-34, kterým bylo rozhodnuto o kasační stížnosti M. Ch., jehož žalobce jako advokát v řízení zastupoval, proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 1. 2019, č. j. 59 A 87/2018-61, bylo uvedeno, že žalobce „neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými podáními a námitkami“ (výrok I). Současně s tím soud prvního stupně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který uvedenou omluvu žádal z titulu zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Zmíněné konstatování, v němž žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, totiž vedlo ke snížení jeho cti i profesní pověsti, a to nejen před jeho klientem, ale vzhledem ke zveřejnění rozhodnutí i mimo okruh účastníků tohoto řízení, přičemž u žalobce vyvolalo též nespavost a stres vedoucí k zatuhnutí svalstva v oblasti krční páteře. 3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně zmapoval průběh řízení, jež bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci vedeno pod sp. zn. 59 A 87/2018, a z něhož mimo jiné vyplynulo, že v něm žalobce figuroval jako právní zástupce žalobce M. Ch., přičemž posledním rozhodnutím v této věci byl výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu, součástí jehož odůvodnění byla též žalobcem vytýkaná pasáž. 4. Po právním posouzení těchto skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace § 1 odst. 1, § 2, § 5 a § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu totiž brání absence nesprávného úředního postupu. Měl-li žalobce za to, že písemné vyhotovení dotčeného rozsudku odporuje zákonu, byl totiž oprávněn podat stížnost podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť právě tento institut se „vztahuje na formu, kterou je řízení vedeno, čímž zabezpečuje důstojný průběh soudního řízení a vhodné chování soudních osob“. Kromě toho v kompenzačním řízení nelze správnost dotčeného rozhodnutí přezkoumávat. 5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým, tak i s právním závěrem soudu prvního stupně. Ve shodě s ním tak rovněž konstatoval, že inkriminovaná část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu nesprávný úřední postup nezakládá, pročež nelze o odpovědnosti žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu uvažovat. Zároveň s tím odvolací soud dodal, že pro odstranění případné nesprávnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, které nelze v kompenzačním řízení přezkoumat, slouží postup upravený v § 165 občanského soudního řádu. Navzdory tomu, že žalobce označil dotčené odůvodnění rozhodnutí za urážlivé, nadto v žalobě svůj postup v příslušném řízení nepopisoval jako správný a účelný. Vyjádřil-li se pak při jednání konaném před odvolacím soudem v tom smyslu, že „někomu u soudu vadí jeho úspěšnost ve věcech správního soudnictví“, uchýlil se tím dle odvolacího soudu k nepodloženému osočení „o nejméně stejné síle“, jako je tomu v případě údaje, který zpochybňuje. Dále se odvolací soud zabýval žalobcovými procesními námitkami týkajícími se nedostatků v jeho předvolání k jednání prvostupňového soudu, jakož i jednání žalované v řízení, jež je realizováno prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, načež tyto námitky zhodnotil jako neopodstatněné. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. 8. V tomto dovolání žalobce zrekapituloval svůj žalobní požadavek spočívající v satisfakci za nepravdivý a zbytečný útok na jeho osobu, přičemž obsáhle citoval jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Dále vyjádřil svůj nesouhlas s tím, jak byla jeho věc soudy obou stupňů právně posouzena, byl-li na podkladě zjištěného skutkového stavu věci přijat závěr, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. V této souvislosti žalobce uvedl, že soudy jsou povinny na základě právních norem jednat se stranami řízení korektně a šetřit právo na ochranu osobnosti a dobré pověsti advokátů. Ani případné právo na podání stížnosti, které zmínil soud prvního stupně, přitom žalobci nebrání ve využití jeho práva domáhat se svého nároku nyní řešenou žalobou. Žalobce se rovněž ohradil proti tvrzení odvolacího soudu o tom, že by někoho v průběhu odvolacího jednání sám osočil, a vyjádřil nespokojenost s tím, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou týkající se jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v tomto řízení. Přípustnost svého dovolání pak spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na celé řadě otázek hmotného a procesního práva“, které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, přičemž odvolací soud je posoudil nesprávně, načež konkrétně poukázal na otázku, zda se lze proti nepravdivým a dehonestujícím výrokům vzneseným na adresu advokáta v odůvodnění soudního rozhodnutí, které odporují povinnosti soudů stanovené v § 80 odst. 6 zákona o soudech a soudcích, soudně bránit postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., a to cestou odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. 9. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. 10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přičemž žalobce, který není v dovolacím řízení zastoupen, má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř.]. Zároveň toto dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. 13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešen