30 Cdo 3905/2023 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3905/2023-492 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P. G., b) M. G., c) T. G., a d) K. G., všichni zastoupeni JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 167/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 19 Co 146/2023-392, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2023, č. j. 19 Co 146/2023-408, t a k t o: I. Návrh na přerušení řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobci a), b), d) a pan M. G. [jakožto právní předchůdce žalobce c) zemřel v průběhu řízení dne 30. 4. 2021] se žalobou domáhali zaplacení částky 392 074 Kč s příslušenstvím pro každého z nich jako náhrady nemajetkové újmy, jejíž vznik odvozovali od dvou řízení vedených před orgány moci výkonné a soudní o vyvlastnění deseti pozemků žalobců v k. ú. XY. Namítali, že vyvlastňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo celkem 16 let a 29 dnů (zahájeno bylo dne 28. 3. 2000 a pravomocně skončeno dne 26. 4. 2016). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 20 C 167/2017-342, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 73 516 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 172 516 Kč za dobu od 11. 11. 2016 do 26. 1. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 73 516 Kč za dobu od 27. 1. 2017 do zaplacení (výrok I), ve zbytku žaloby jednotlivých žalobců zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu ke každému z žalobců v rozsahu částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 144 000 Kč od 11. 11. 2016 do 26. 1. 2017 a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 45 000 Kč od 27. 1. 2017 do zaplacení potvrdil; ve zbylém rozsahu částky 28 516 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 28 516 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení vůči každému z žalobců jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v upřesněném znění, že ve vztahu ke každému z žalobců se zamítá žaloba o zaplacení částky 219 558 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 219 558 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu výroku I, a to vůči každému z nich co do částky 28 516 Kč s příslušenstvím, v rozsahu výroku II vůči každému z nich co do částky 219 558 Kč s příslušenstvím a v rozsahu výroku III, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl, neboť na řešení právních otázek předložených dovolacímu přezkumu napadené rozhodnutí odvolacího soudu dílem nezáviselo, dílem se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále). Nejvyšší soud současně jako nedůvodný zamítl návrh na přerušení řízení podle § 243b ve spojení s § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Návrh žalobců na přerušení řízení a na podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolací soud neshledal jako opodstatněný, neboť dovolatelé nepředkládají žádnou ústavněprávní argumentaci, z níž by vyplývalo ústavní právo účastníků civilního řízení na podání dovolání. Je proto věcí zákonodárce, zda možnost takového mimořádného opravného prostředku zavede a případně stran jakých rozhodnutí. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud předesílá, že podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlížet k vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) v podáních žalobců učiněných po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci spatřují přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázky procesního a hmotného práva blíže rozvedené v dovolání a dále, že by měl v dovolání předloženou otázku posoudit jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda si „může soud rozhodující v občanském soudním řízení o zaplacení odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku vyvlastňovacího řízení sám učinit závěr o pravomocném skončení správního – vyvlastňovacího řízení za situace, kdy ve správním spise na rozhodnutí správního orgánu není ani vyznačena doložka právní moci či vykonatelnosti správního rozhodnutí a ani v něm nejsou založeny doručenky prokazující doručení správního rozhodnutí účastníkům správního řízení, případně jejich právnímu zástupci?“, již dovolatelé považují za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že jde o otázku procesního práva týkající se výkladu § 24, § 25, § 51, § 52 a § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), dále též jen „správní řád“. Jak ovšem vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – ve chvíli, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozhodnutí řádně vyhlášeno (v některých případech i doručeno) a kdy jej již nelze napadnout odvoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 72/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu současně vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemůže založit shora uvedená otázka stran určení právní moci rozhodnutí. V tomto případě se tedy nejedná o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil. Tato otázka (zda a kdy nastaly skutečnosti, od nichž se odvíjí právní moc) je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelů ohledně otázky, zda „je pro stanovení celkové délky vyvlastňovacího řízení rozhodující již okamžik jeho zahájení podáním žádosti u příslušného správního orgánu navrhovatelem vyvlastnění anebo až okamžik, kdy se o zahájení vyvlastňovacího řízení dozví jeho další účastníci – vyvlastňovaní?“, přičemž tato otázka nebyla dle dovolatelů v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena a týká se výkladu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „OdpŠk“]. Odvolací soud se totiž při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která spojuje existenci nejistoty účastníka řízení se vznikem odškodnitelné nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přičemž účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 - dále též jen „Stanovisko“ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Obdobně i při stanovení počátku trestního řízení