30 Cdo 3922/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3922/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2019 Spisová značka:30 Cdo 3922/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3922.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 347 předpisu č. 109/1964Sb. § 349 předpisu č. 109/1964Sb. § 350 předpisu č. 109/1964Sb. § 3 odst. 4 předpisu č. 156/1975Sb. § 14 předpisu č. 156/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3922/2017-602 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalovanému ŠTUKO, družstvo umělecké výroby pro obnovu památek, identifikační číslo osoby 00027715, se sídlem v Praze 3, Fibichova 13/2, zastoupenému JUDr. Michalem Franěm, advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce: 1) V. Š., bytem v XY, 2) J. Š., bytem v XY, zastoupené V. Š. jako obecným zmocněncem, 3) J. K., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, 4) E. H., bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 105/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 11 Co 400/2016-574, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 11 Co 400/2016-574, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se (posléze) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, obci XY, okrese XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY (původně součástí pozemku pozemkového katastru č. k. XY), přičemž žalobce i žalovaný jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako duplicitní vlastníci předmětných pozemků. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je žalobce (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 82 Kč (výrok II). 3. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně doplněn jeho usnesením ze dne 28. 7. 2016, č. j. 27 C 105/2006-554, tak, že žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi V. Š. zaplatit částku ve výši 4 104,50 (výrok III), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejší účastnici J. Š. zaplatit částku ve výši 54,50 Kč (výrok IV), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi J. K. zaplatit částku ve výši 12 850,70 Kč (výrok V), žalovaný je povinen na nákladech řízení vedlejší účastnici E. H. zaplatit částku ve výši 75 Kč (výrok VI) [výrok I], a současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o doplnění označeného rozsudku [výrok II]. 4. V předmětné věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, č. j. 27 C 105/2006-240, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že se žalobce nestal vlastníkem předmětných pozemků, protože hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 nenabyla účinnosti, jelikož nebyla schválena nadřízeným orgánem Výstavby hlavního města Prahy. K nabytí vlastnického práva žalobcem nedošlo ani vydržením, neboť nebyl v dobré víře o tom, že mu pozemek parc. č. XY patří. K odvolání žalobce a vedlejších účastníků 1) a 3) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 11 Co 190/2011-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkům p. č. XY, XY a XY a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě dané hospodářské smlouvy žalobce nenabyl vlastnictví k nemovitostem, jež byly jejím předmětem, jelikož k nabytí účinnosti předmětné smlouvy byl nutný souhlas nadřízeného orgánu. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému vydržení však dle odvolacího soudu neprovedl soud prvního stupně prakticky žádná skutková zjištění, a proto nemohlo být správné ani jeho právní posouzení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a vedlejší účastníci 1) a 3) dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3699/2012-389, jako nepřípustné odmítl. 5. V nynějším rozsudku vzal soud prvního stupně za prokázané (shodně jako v původním rozsudku, na nějž odkázal), že žalovaný jako vlastník pozemků č. k. XY a XY (v dalších letech byl pozemek č. k. XY rozdělen na několik nových parcel, z nichž některé jsou předmětem tohoto řízení) v katastrálním území XY uzavřel dne 11. 2. 1980 s investorsko-inženýrskou organizací Výstavba hlavního města Prahy - výstavba sídlišť hospodářskou smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod pozemku parc. č. XY a trvalých porostů na pozemku č. k. XY, stodoly, chlévů a studny (předmětem nebyl převod pozemku č. k. XY) za částku 91 890,80 Kč s účinností k 1. 3. 1980. Důvodem převodu byla výstavba sídliště Stírka SBD NVP Praha 8 – Libeň. Na smlouvě byla vyznačena doložka o jejím schválení nadřízeným orgánem žalovaného s datem 29. 4. 1980, doložka o schválení nadřízeným orgánem Výstavby hlavního města Prahy - výstavby sídlišť vyznačena nebyla. Předmětné pozemky byly následně zastavěny v rámci výstavby sídliště Stírka. Právním nástupcem Výstavby hlavního města Prahy se stala IROP, Inženýrská a realitní organizace Praha. Z ní pozemky přešly dne 24. 5. 1991 na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Pro případ pochybností o řádném nabytí pozemků žalobce tvrdil, že předmětné pozemky byly vydrženy, neboť se Výstavba hlavního města Prahy chovala jako jejich vlastník. 6. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též „hosp. zák.“), a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 3699/2012-389, konstatoval, že hospodářská smlouva ze dne 11. 2. 1980 nabyla účinnosti. Na jejím základě tak dle soudu prvního stupně došlo k převodu pozemku č. k. XY ze žalovaného na právního předchůdce žalobce a ke vzniku žalobcova vlastnického práva podle § 3 odst. 1 zákona č. XY Sb. Soud prvního stupně tak uzavřel, že se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků, a proto se již z důvodu nadbytečnosti nezabýval žalobcovým tvrzením o vydržení předmětných pozemků. 7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem a vedlejšími účastníky 1), 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a uložil žalovanému povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 3) náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok III). 8. Dle odvolacího soudu je třeba otázku platnosti a účinnosti hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 posuzovat podle tehdy účinných předpisů, tj. hospodářského zákoníku ve znění účinném ke dni 11. 2. 1980 a příslušných ustanovení vyhlášky federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška č. 156/1975 Sb.“), ve znění účinném ke dni 11. 2. 1980. 9. Odvolací soud uvedl, že žalovaný byl v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy družstvem, tedy socialistickou organizací ve smyslu § 14 hosp. zák. Družstevní vlastnictví bylo formou socialistického společenského vlastnictví (§ 94, § 8 odst. 2 hosp. zák.), což znamená, že šlo o vlastnictví odlišné od vlastnictví státního, a pozemek v družstevním vlastnictví proto nebyl národním majetkem ve smyslu § 64 odst. 1 hosp. zák. Hospodářská smlouva o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům byla uzavřena mimo obvyklé hospodaření žalovaného (nešlo o plnění v rámci jeho předmětu činnosti nebo v souvislosti s ní). Dle odvolacího soudu se tak jednalo o případ, kdy socialistická organizace mimo obvyklé hospodaření převáděla vlastnictví jiného majetku v socialistickém vlastnictví, než je národní majetek, tedy o případ předvídaný v § 350 hosp. zák., dle něhož v takovém případě platí přiměřen