30 Cdo 3994/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3994/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2017 Spisová značka:30 Cdo 3994/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3994.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Vady podání Vady řízení Vázanost rozhodnutím soudu Předběžná otázka Vlastnictví Dědické řízení Dědění Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 135 o. s. ř. § 107 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 123 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3994/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) L. Š., zemřelé dne 11. 4. 2012, b) J. Š.-S., zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, c) I. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 1 774 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2008, o dovolání žalobců b) a c) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, se v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 18 C 33/2008-220, a v závislém výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 1 051 300 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II., zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se v řízení domáhají po žalované částky 1 774 050 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově. Státní notářství v Benešově ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. D 1215/88, i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. D 1237/2001, zaměnily majetek (pozemky) S. Š. a zemřelého 13. 11. 1965 za majetek MUDr. S. Š. a zemřelého 24. 3. 1978. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky S. Š., jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po S. Š., která je posléze prodala městu K.. Kupní cenu, již za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadují jako náhradu škody jím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu v dědickém řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 18 C 33/2008-220, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 774 050 Kč s úrokem z prodlení od 4. 4. 2002 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). 3. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 722 750 Kč s 10,75% úrokem ročně od 19. 4. 2008 do 31. 12. 2008 a dále se zákonným úrokem od 1. 1. 2009 do zaplacení jdoucím, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 4. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2736/2011-79. 5. Soud prvního stupně uvedl, že dospěl ke skutkovému závěru, že ve prospěch S. Š., zemřelého v roce 1965, je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví k pozemkům v katastrálním území O. u K.. Rozhodnutím Státního notářství v Benešově ze dne 17. 10. 1998 (pozn. správně 17. 10. 1988) ve věci č. j. D 1215/88-41 bylo potvrzeno, že veškerý nově najevo vyšlý majetek po S. Š., zemřelém 24. 3. 1978, v podobě kromě jiného 2/30 pozemků č. 587, 630 a 631 v katastrálním území O., okres K., nabývá pozůstalá manželka J. Š.. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 13. 2. 2002, č. j. D 1237/2001-50, Nd 249/2001, v dědické věci po S. Š., zemřelém 24. 3. 1978, potvrdil, že veškerý najevo vyšlý majetek zůstavitele, a to kromě jiného 1/5 pozemků ve zjednodušené evidenci – PK č. katastrální, katastrální území a obec O. u K., zapsaných na LV , nabývá pozůstalá manželka J. Š.. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K., ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. Pu- 14786/2006-204/2 vyplývá, že při zápisu rozhodnutí Státního notářství v Benešově o dědictví D 1215/1988 po S. Š. byly chybně na nabyvatele J. Š. zapsány parcely evidované na LV na S. Š., ačkoliv tyto parcely nebyly v rozhodnutí uvedeny. Parcely byly J. Š. připsány zjevným omylem a měly by být zapsány na původního vlastníka S. Š.. V roce 2002 bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002, č. j. D 1237/2001-50, podle něhož tyto parcely dědí J. Š.. Katastrální úřad shledal, že došlo k záměně MUDr. S. Š. s jeho bratrem (pozn. zřejmě správně bratrancem) S. Š., a s ohledem na předložené 2 listiny prokazující vlastnictví k téže nemovitosti byl proveden duplicitní zápis vlastnictví. Dle zápisu v knihovní vložce č. 245 pozemkové knihy pro katastrální území O., vlastnil S. Š. kromě jiných též 2/30 parcel, které byly rozhodnutím Státního notářství v Benešově D 1215/1988 zapsány na nabyvatele J. Š.. Katastrální úřad shledal, že opět došlo k záměně S. Š. s jeho bratrancem S. Š.. Na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 bylo zjištěno, že J. Š. prodala spoluvlastnický podíl získaný na základě rozhodnutí Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově městu K. za cenu 1 774 050 Kč. 6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Soud poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a konstatoval, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánů veřejné moci, neboť tyto pochybily, pokud nevydaly rozhodnutí reflektující skutečný majetek v dědické věci po zůstaviteli S. Š., otci žalobců, ač toto rozhodnutí vydat měly. V posuzované věci je třeba shledat existenci odpovědnostního titulu, a sice nesprávného úředního postupu ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., resp. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí zároveň neuzavřel, že žalobci též prokázali příčinnou souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a žalobci tvrzenou škodou. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že oprávněný dědic má k dispozici právní prostředky, prostřednictvím kterých se může domoci svých práv dědice, pokud jde o rozsah majetku, o němž je v dědickém řízení rozhodováno. Závazné jsou výroky týkající se okruhu dědiců, nikoliv výroky o rozsahu děděného majetku, a žalobci se tak mohou domáhat ochrany svých práv dědiců návrhem na dodatečné projednání dědictví, resp. žalobou na vydání věci. Příčinnou souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a škodou, která má spočívat v hodnotě předmětných nemovitostí, tak může být dána pouze tehdy, je-li vyloučeno, aby se poškozený domohl požadovaného plnění po osobě, která má věc vydat z titulu smluvního ujednání či z bezdůvodného obohacení. V dané věci je tudíž rozhodné, zda tu byly takové okolnosti, které žalobcům objektivně bránily domoci se svých práv dědiců po zůstaviteli S. Š.. Je zřejmé, že v obecné rovině je takovou překážkou existence vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V dané věci je existenci vlastnického práva k předmětným nemovitostem možno dovodit pouze tehdy, budou-li splněny předpoklady spojené s vydržením věci, neboť rozhodnutí v dědickém řízení vlastnické právo nekonstituuje, ale pouze jej deklaruje, přičemž je-li takto deklarováno vlastnické právo v rozporu se skutečným stavem, tj. hmotným právem, nelze na takovou osobu, jíž je v dědickém řízení přiřčen majetek, pohlížet jako na vlastníka věci. Žalobci uvedli (a skutkově mezi účastníky nebylo sporu), že chybná rozhodnutí týkající se předmětných nemovitostí byla vydána nejprve státním notářstvím v roce 1988 a posléze okresním soudem v roce 2002. Současně žalobci tvrdili, že se o těchto rozhodnutích dozvěděli v souvislosti s prodejem nemovitostí městu K. v roce 2006, a to o