30 Cdo 4038/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4038/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 6. 2012 Spisová značka:30 Cdo 4038/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4038.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 6. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4038/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně O.PO.RA, odborová organizace (dříve Odborová organizace pracovníků památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 73/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, č. j. 20 Co 201/2011-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, č. j. 20 Co 201/2011-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, která jí měla vzniknout v důsledku čtyř nesprávných úředních postupů Okresního soudu v Olomouci v řízení sp. zn. 26 Nc 805/2007: 1. soud nerozhodl o návrhu žalobkyně na ustanovení advokáta k sepsání žaloby proti rozhodnutí předsedy České advokátní komory usnesením podle § 104b o. s. ř., v němž měl povinnost poučit žalobkyni o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, ale sám věcně rozhodl; 2. k žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu soud nevydal usnesení o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a nepostoupil věc prezidentovi České advokátní komory jako příslušnému orgánu; 3. soud nesprávně prošetřil stížnost žalobkyně na průtahy v řízení; 4. soud nerespektoval žádost žalobkyně o doručování veřejnou datovou sítí podle § 45f o. s. ř. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně podala dne 10. 10. 2007 žádost o ustanovení právního zástupce pro podání žaloby proti rozhodnutí předsedy ČAK ze dne 5. 10. 2007. Její žádost byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2007 zamítnuta a toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2007. Poté žalobkyně dne 6. 2. 2008 požádala Okresní soud v Olomouci o ustanovení zástupce pro podání ústavní stížnosti proti vydaným usnesením. Soud prvního stupně ji vyzval k doplnění podání o doložení dokladů o právní subjektivitě žalobkyně a řízení dne 13. 5. 2008 zastavil. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesení soudu prvního stupně dne 27. 8. 2008 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci žádost žalobkyně zamítl usnesením ze dne 20. 11. 2008, které nabylo právní moci 11. 12. 2008. Dne 27. 6. 2008 se žalobkyně obrátila se svým nárokem na žalovanou, která jí přípisem ze dne 6. 2. 2009 sdělila, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, ani není zcela zřejmé, v čem měla tvrzená nemajetková újma spočívat, a tudíž nejsou splněny základní podmínky pro poskytnutí zadostiučinění. Odvolací soud uvedl, že nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Nesprávný úřední postup nelze dovozovat z toho, že nebylo rozhodnuto podle právního názoru účastníka. Takový nárok může mít základ jen v nezákonnosti rozhodnutí, přitom nezákonným rozhodnutím je podle § 8 odst. 1 a 2 zákona jen takové rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Žádné z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 Nc 805/2007 však nebylo zrušeno ani změněno. Věcná správnost pravomocných rozhodnutí nemůže být předmětem přezkumu mimo rámec zákonných opravných prostředků. Dovozuje-li tedy žalobkyně, že namísto věcného rozhodnutí měl soud řízení zastavit podle § 104 odst. 1 či podle § 104b o. s. ř., nemá tento její právní názor žádnou právní relevanci. Nepřípadné jsou i úvahy o protiústavnosti § 8 zákona č. 82/1998 Sb., vycházející z obecně nepřijatelné představy o tom, že pravomocné rozhodnutí soudu či jiného příslušného orgánu může být podrobeno věcnému přezkumu, aniž by došlo k jeho zrušení či změně zákonem předepsaným způsobem. Odvolací soud neshledal důvodnou ani další argumentaci žalobkyně o nesprávném úředním postupu soudu. Činnost soudu v průběhu řízení totiž bezprostředně směřovala k vydání rozhodnutí o věci, případné vady by se pak projevily v obsahu rozhodnutí, a mohly by být zvažovány opět jen z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, což se týká úvahy žalobkyně o tom, že soud měl její podání ze dne 6. 2. 2008 odmítnout, tak i o vadnosti doručování (přičemž žalobkyně ignoruje výslovnou dikci § 45f odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009). Vyřízení stížnosti žalobkyně podané podle § 164 zákona č. 6/2000 Sb. se netýká vlastního průběhu shora popsaného řízení, a podle vlastního tvrzení žalobkyně byla vyřízena včas (do 1 měsíce ve smyslu § 173 odst. 1 zákona). Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož by žalobkyni mohl vzniknout nárok na zadostiučinění podle § 31a zákona. V řízení nedošlo ani k takovým prodlevám, které by bylo možno označit za průtahy v řízení, jakkoli žalobkyně výslovně z tohoto důvodu nárok neuplatnila. Všechny výroky rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání opírá o dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů odporuje logickému i účelovému výkladu celého zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka vymezuje dvě otázky zásadního právního významu týkající se výkladu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a to vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a jiného nesprávného úředního postupu. Dovolatelka namítá, že bylo porušeno její právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na plynutí prekluzivní lhůty pro podání ústavní stížnosti, neboť nelze dovodit přiměřenost lhůty, když rozhodnutí bylo vydáno až den před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti. Kriterium přiměřené lhůty je subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy každého individuálního případu. S ohledem na kriterium významu předmětu řízení pro poškozeného dovolatelka uvedla, že v jejím případě soud záměrně přehlédl skutečnost, že průtahy v řízení znemožnily dovolatelce možnost dovolat se spravedlnosti podáním ústavní stížnosti. Dle žalobkyně soudy zcela nesprávně posoudily otázku nesprávného úředního postupu, když Okresní soud v Olomouci měl návrh žalobkyně na ustanovení advokáta k zastupování před Ústavním soudem postoupit v souladu s § 104 odst. 1 druhá věta o. s. ř. příslušnému orgánu, a to České advokátní komoře, neboť nebyl k vyřízení návrhu příslušný. V důsledku toho, že stát nedokázal zajistit řádný průběh soudního řízení, došlo u dovolatelky ke vzniku nemajetkové újmy hlubokým narušením její oprávněné a předpokládané důvěry v soud, dovolatelka proto poukázala na skutečnost, že v judikatuře doposud nebyla řešena otázka, zda „neznalost soudce“ a „snížení oprávněné důvěry v orgány moci soudní“ je schopna vyvolat újmu, zda tedy víra a důvěra jsou kvality, jejichž snížení (resp. ztrátu) lze pociťovat jako újmu. Dovolatelka se domnívá, že jí bylo průtahy při soudním řízení a opakovaným nesprávným postupem upřeno právo na spravedlivý proces, proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku o nákladech ří