30 Cdo 4295/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4295/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2019 Spisová značka:30 Cdo 4295/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4295.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3670/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4295/2017-221 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 245/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 35 Co 64/2017-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 42 C 245/2014-107, zamítl žalobu o zaplacení částky 130 856 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 8. 2014 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku jejího trestního stíhání zahájeného usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, ze dne 21. 5. 2013, č. j. ORIV-32585-104/TČ-2012-001491, přičemž ke stížnosti žalobkyně bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 153/2013. Zaplacení částky 30 856 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby náhrady majetkové škody představující zaplacené náklady na právní zastoupení v trestním řízení (obhajné), přičemž částku 20 873 Kč žalobkyně vynaložila na náklady své obhajoby a částku 9 983 Kč na náklady obhajoby své dcery E. Ch., tehdy S., která měla v daném trestním řízení procesní postavení spoluobviněné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v plném rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i ohledně výroku I v té části, jíž byl potvrzen výrok II o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. V této části dovolatelka nevymezila žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatelka brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nárocích žalobkyně na náhradu škody spočívajících v zaplacených nákladech obhajoby ve výši 20 873 Kč a 9 983 Kč. Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaných nároků přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Otázka, zda se ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“ – použije i v případě zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání, jež je považováno za nezákonné, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku takového trestního stíhání je nárokem soukromoprávním a analogickému použití uvedeného ustanovení tak na rozdíl práva trestního nebrání zákaz analogie legis v neprospěch obviněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Aplikace uvedeného ustanovení per analogiam je součástí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007), přičemž dovolatelkou zmiňované formulační rozdíly mezi zákonem č. 82/1998 Sb. a úpravou předchozí [§ 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem] Nejvyšší soud nepovažuje za způsobilé k přehodnocení dosavadních judikaturních závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015). Otázka, zda si dovolatelka své trestní stíhání (jeho zahájení a další průběh) zavinila sama ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může být posouzeno v odškodňovacím řízení jako zavinění si trestního stíhání tehdy, pokud by poškozený neuvedl, ač mohl, skutečnosti, případně důkazy, které by mohly vést k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno nebo by bylo zastaveno (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Při řešení posledně označené otázky odvolací soud nepostupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, na nějž dovolatelka poukazovala, neboť odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na závěru, že by využití základního práva odepřít výpověď zaručeného čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mělo v odškodňovacím řízení samo o sobě vést k závěru o zavinění si trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. I podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání spatřovat bez dalšího pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. Odvolací soud tím, že posuzoval, jaký vliv měla změna procesního postoje žalobkyně a obsah její výpovědi na další průběh trestního stíhání, dospěl ke stejnému řešení, jako soud dovolací, neboť skutečnost, že poškozená osoba odmítla svou výpověď, musí mít konkrétní vliv na průběh či zahájení trestního stíhání (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na právní úpravu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vysvětlit důvod, proč dovolání žalobkyně v této věci posoudil jako nepřípustné, zatímco v právně a skutkově souvisejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, v němž přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním požadovala spoluobviněná dcera žalobkyně E. Ch., dříve S., posoudil dovolání dcery žalobkyně jako