30 Cdo 4315/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4315/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 6. 2020 Spisová značka:30 Cdo 4315/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4315.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. § 13 odst. 1, věta třetí bod ta třetí předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B ESLP Zveřejněno na webu:1. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4315/2019-242 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) O. P., narozeného XY a b) M. P., narozené XY, oba bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova 348, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 201/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 29 Co 20/2019-171, takto: I. Dovolání směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 29 Co 20/2019-17, se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 14 C 201/2017-138 (140), zamítl žalobu žalobců, aby žalovaná každému z nich zaplatila částku 111 561 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalobcům uložil společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně rozhodoval o požadavku na finanční kompenzaci žalobců za nemajetkovou újmu vzniklou jim průtahy ve správním řízení před Krajským úřadem Moravskoslezského kraje pod sp. zn. SOC/1659/2013 Sok a v odvolacím řízení Ministerstvem práce a sociálních věcí nejdříve pod sp. zn. 2013/50613 a později pod sp. zn. 2016/273671 (dále též jen „posuzované řízení“ nebo „správní řízení“), kterému žalovaná při předběžném projednání nároku nevyhověla. Správní řízení bylo zahájeno dne 30. 11. 2012 žádostí žalobců o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, podanou prostřednictvím Magistrátu města Opavy, a skončilo až rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí jako odvolacího orgánu ze dne 23. 2. 2018 č. j. MPSV-2016/273671-231/12. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci byli účastníky správního řízení vedeného o jejich zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli (či pěstouny, či do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu) dle ust. § 22 odst. 5 a 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „zákon č. 359/1999 Sb.“). Soud prvního stupně podrobně popsal průběh správního řízení, kdy Krajský úřad Moravskoslezského kraje žádost žalobců dne 27. 6. 2013 zamítl. Na základě odvolání podaného dne 9. 7. 2013 Ministerstvo práce a sociálních věcí svým rozhodnutím z 30. 8. 2013 odvolání zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo, dne 30. 10. 2013 byla podána správní žaloba a dne 11. 3.2014 Krajský soud v Ostravě rozsudkem pod č. j. 38 Ad 44/2013-61 zrušil pro vady řízení rozhodnutí odvolacího správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 20. 5. 2014 odvolání žalobců znovu zamítlo a napadené rozhodnutí znovu potvrdilo. Žalobci podali další správní žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 22 Ad 84/2014-73. Správní soud znovu zrušil rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí a znovu věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Správní řízení bylo ukončeno rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 2. 2018 č. j. MPSV-2016/273671-231/12, které nabylo právní moci. Tímto rozhodnutím bylo odvolání žalobců zamítnuto a napadené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 6. 2013 bylo potvrzeno. Žalobci v mezidobí – po vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016 – podali ke správnímu soudu žalobu na nečinnost správního orgánu v posuzovaném správním řízení, o žalobě rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 22 A 62/2017-46. Žaloba byla zamítnuta se závěrem, že správní orgán je ve vyřizování věci žalobců v období po 14. 12. 2016 činný a nedopustil se neodůvodněných průtahů. Kasační stížnost podaná žalobci byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 10 Ads 322/2017-28. 3. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav aplikoval § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“) a současně přihlédl k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného článkem 6 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Jelikož pro posuzované správní řízení neplatí lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu (§ 64 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb.), posuzoval soud prvního stupně, zda o žádosti žalobců bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo postupováno plynule a v přiměřených lhůtách. K tomuto závěru došel s ohledem na specifičnost daného typu řízení, když účelem náhradní rodinné péče, potažmo předmětného řízení, není uspokojit potřeby žalobců, kteří hodlají být rodiči, nýbrž poskytovat službu dětem, které se dočasně či trvale ocitly bez péče své rodiny. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) zopakoval dokazování rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor sociálních věcí, ze dne 27. 6. 2013, č. j. MSK 2420/2013, sp. zn. SOC/1659/2013-Sok, a poté rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované v částce 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud po doplnění (zopakování) dokazování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval i ve světle jím doplněného dokazování za jinak úplná a správná. Dle odvolacího soudu v předmětném správním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti správního orgánu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 správního řádu) a soud prvního stupně pochybil, zkoumal-li, zda předmětné správní řízení jako celek trvalo či netrvalo přiměřeně dlouho ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 38 odst. 2 Listiny garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení, se míní jen ty práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv. Na správní řízení, jejichž předmět takovou civilní povahu nevykazuje, článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze podle odvolacího soudu otázkou přiměřenosti celkové délky řízení zabývat a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). V případě správních řízení, na které článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk vůbec dojít. V daném případě byly postižitelné toliko jednotlivé průtahy, tedy ty situace, kdy správní orgán poruší povinnost učinit úkon nebo vydat rozh